Jedním z největších turistických lákadel Brna je totiž labyrint nejstarších brněnských sklepů, který se nachází pod Zelným trhem, náměstím, jež je poprvé zmiňováno už počátkem 13. století.

Podle knížky Brněnská strašidla spisovatele Romana Juránka se v něm vyskytuje přízrak v podobě „vychrtlé stařeny s drdolem v naškrobených šatech, shrbené nemocemi do téměř pravého úhlu“, jež se „v jedné ruce opírá o hůl a v druhé má dlouhý zakrvácený nůž“. Právě to prý má být Amálie, hraběnka z Bubna-Litice, která hlídá, aby v podzemních chodbách nikdo neobjevil ukrytá těla jejích povražděných milenců. Podle všeho se ale zdá, že jí tato hrůzná pověst křivdí.

Skutečná Amálie (či podle jiných pramenů Amelia) z Bubna-Litice se narodila 17. května 1809 a zemřela až 30. července 1900, tedy v úctyhodném věku přes 90 let. Kdo vlastně byla tato tajemná žena?

Za svobodna se jmenovala Kreimelová a podle údajů z olomoucké farní matriky byla pokřtěna den po svém narození v olomouckém kostele sv. Michala jako Amalia Anna Barbara. Šlo o dceru obchodníka z Olomouce Franze Kreimla a Barbary, rozené Karassekové, která pocházela z Jindřichova Hradce v Čechách.

O dětství a dospívání Amálie se příliš mnoho neví kromě toho, že rodina Kreimelů patřila mezi vážené olomoucké občany, opakovaně zasedající v olomouckých městských radách.

Podle Nového obecného lexikonu německé šlechty se Amálie provdala 13. února 1827 za brněnského okresního hejtmana, šlechtice Ferdinanda Josefa hraběte Bubnu-Litice.

To znamená, že byla tehdy ještě velmi mladá, protože se vdávala ještě před dovršením 18 let, což ale v té době nebyla plnoletost, ta začínala až ve 24 letech.

Brala si přitom o dost staršího muže, protože Ferdinandovi Josefovi bylo v té době už přes třicet. Svým sňatkem přitom na tehdejším společenském žebříčku významně povýšila. Možná právě to vyvolalo závist vůči ní, která dala později vzniknout pomluvám, vedoucím až ke krvavé legendě.

Ze sňatku Amálie a hraběte Ferdinanda Josefa se ještě koncem prosince roku 1827 narodila dcera Ludmila, kterou bohužel její matka přežila o více než 30 let. V roce 1829 přišel na svět syn Otakar František, ani jemu však nebylo dáno matku přežít (zemřel v roce 1881).

To mohlo být dalším důvodem, proč na Amálii hleděla soudobá společnost s úkosem a nedůvěrou. Zatímco dětské pohřby byly ještě v 19. století poměrně běžné, případy, že by se dítě dožilo dospělosti, ale poté zemřelo dříve než některý z jeho rodičů, byly vzácnější – a cokoli bylo výjimečné, bylo podezřelé.

V roce 1861 zemřel také Amáliin manžel Ferdinand Josef, takže zůstala osamělá. Ovdověla jen krátce po padesátce a dalších devětatřicet let prožila jako vdova .

Za mlada prý byla krásnou ženou a její půvab nezmizel ani s přibývajícími léty, kdy jej navíc doplnil šlechtický titul a majetek. O potenciální milence tedy zřejmě neměla nouzi. A to byl třetí a zřejmě nejzásadnější důvod k pomlouvačným klevetám, jež začaly provázet její život.

„Podle pověstí se za krásnou hraběnkou otáčelo mnoho mužů a nezůstalo jen u toho. Když ovšem zjistila, že si ji nějaký milenec nenašel kvůli kráse a chytrosti, ale pro peníze, tak ho po večeři uspala a zatáhla do podzemí, kde se ho zbavila,“ přetlumočil před časem podstatu pověsti o krvavé hraběnce brněnský průvodce Vlastimil Čada.

Podle této pověsti bloudí duch hraběnky v naškrobených šatech podzemím, občas se chraplavě zasměje a švihne ostrým nožem do tmy. Pak chvíli poklepává holí po zdupané hlíně a ujišťuje se, zda ostatky mužů, které sem Amálie zakopala, jsou v pořádku ukryté.

K rozšíření pověsti přispělo jednak to, že hraběnka v jednom z domů na Zelném trhu opravdu žila (podle různých pramenů šlo o dům s číslem popisným buď 13 nebo 14), jednak to, že v podzemí se našel zvláštní útvar ve zdi, připomínající zkamenělý lidský zadek. Lidská představivost si k tomuto zvláštnímu kameni snadno přimyslela legendu, že jde o zadek jednoho z Amáliiných milenců, jehož prý hraběnka špatně omámila, takže se probudil ještě předtím, než ho stačila v podzemí podříznout. Když se probral, pochopil, co mu hrozí, a začal utíkat, ale uvízl ve zdi.

Žádný archeologický ani písemný nález však tuto pověru nepotvrzuje. Pověst o krvavé hraběnce tak zřejmě zůstane i nadále jen dráždivým lákadlem pro návštěvníky podzemí.