Žít ve 20. a 30. letech minulého století v mrazivé divočině kanadských Severozápadních teritorií byl úkol jen pro mimořádně otrlé osobnosti schopné čelit nejenom arktickému mrazu, ale i neustálému nebezpečí plynoucímu z hojné přítomnosti medvědů a losích stád.
„Že v tomto nepřátelském, téměř neobyvatelném prostředí přežijete, vám nikdo ani zdaleka nemohl zaručit. Na tenhle pošetilý život hraničářů přistupovali pouze ti, kdo měli železnou vůli, tvrdou tělesnou konstituci, aspoň nějaký arzenál zbraní a ne zas tak moc rozumu. Naneštěstí pro příslušníky Královské kanadské jízdní policie, muž známý pouze jako Albert Johnson a nechvalně proslulý jako šílený trapper od Krysí řeky všechny tyto vlastnosti i schopnosti měl,“ napsal web Badass of the week.
Příběh, který se stal legendou kanadské divočiny, se začal odvíjet v létě roku 1931. 7. července se dva lovci ze Severozápadních teritorií, známí jako William a Edward, setkali ve svém táboře na řece Peel poblíž pevnosti McPherson s cizincem, který si říkal Albert Johnson. Mohl to být zhruba třicátník a moc se jim nelíbil. Měl chladné bleděmodré oči a nedával se s druhými do řeči, což bylo v těchto řídce osídlených říčních údolích nezvyklé a považovalo se to i za nezdvořilé. Vstřícnost a ochota k přátelskému kontaktu tu představovala základní životní i společenskou zásadu, na níž nezřídka záleželo přežití.
O dva týdny později, 21. července, se tentýž muž objevil ve Fort McPherson, kam si šel nakoupit zásoby. Na ulici se potkal s příslušníkem Královské kanadské jízdní policie Edgarem Millenem, který z něho měl stejně nepříjemný pocit jako oba lovci. Dal se s ním krátce do řeči a snažil se vyzvědět, co má neznámý v jeho rajónu v plánu. Ale Johnson mluvil jen na půl úst a přímým odpovědím se vyhýbal. Millenovi se to nelíbilo, nicméně neměl žádný důvod tajemného cizince zatknout, takže ho nechal jít. Jen mu doporučil, ať si koupí licenci k lovu, chce-li se v oblasti usadit jako lovec kožešin.
Johnson se poté skutečně usídlil v údolí Krysí řeky a postavil si tam malý srub. Jeho představy o lovu kožešinových zvířat se ale nijak neshodovaly s požadavky zákona.
V prosinci se ve Fort McPherson objevili indiánští domorodci, kteří se souhlasem kanadské vlády žili v okolí a lovili v Krysí řece a jejím okolí, a nahlásili, že jim nějaký podivín trvale ničí jejich pasti. Do některých želez zapichoval klacky, aby předčasně sklapla, jiná zavěšoval na keře nebo je zahazoval pryč.
Podezření padlo poměrně rychle na Johnsona, jehož srub se nacházel právě na Krysí řece, asi dvacet kilometrů proti proudu od pevnosti. Navíc se ukázalo, že pasti domorodců nejenom ničí, ale také vybírá, a sám zřejmě loví zvěř bez povolení.
Krátce po Vánocích tedy zamířil k Johnsonovu srubu konstábl Alfred King z kanadské jízdní, aby si s ním o těchto věcech promluvil. Když ale zaklepal na dveře srubu, nikdo mu neodpověděl. King sice věděl, že je Johnson uvnitř, ale bez povolení k domovní prohlídce nemohl vstoupit, pokud ho majitel srubu dovnitř nevpustí. Odjel proto za soudcem do Aklaviku, aby povolení získal.
S úředním dokumentem v ruce se pak v doprovodu konstábla McDowella a dvou domorodců do údolí řeky vrátil. Došel ke dveřím srubu, stoupl si vedle nich zády ke stěně a zaklepal hřbetem levé ruky. Způsob, jímž se stavěl ke dveřím, svědčí o tom, že s nějakou nepředvídanou aktivitou muže uvnitř počítal – jenže na Johnsonovu reakci nebyl připraven ani zkušený policista.
Šílený trapper uvnitř nepromluvil. Ani nerozrazil dveře. Nepokoušel se utéct ani neposílal policisty k čertu. Jen bez jakéhokoli varování náhle vypálil přímo skrz stěnu. Jeho výstřel zasáhl Kinga do hrudi, prošel tělem i žebry na pravé straně hrudníku a vyletěl ven. King se zhroutil.
play_fill
Všechno teď záleželo na McDowellovi, který byl v nezáviděníhodné situaci. Před sebou měl za zavřenými dveřmi srubu zcela nevyzpytatelného mlčenlivého střelce očividně připraveného vraždit, na zemi těžce zraněného kolegu a kamaráda a nejbližší civilizaci několik desítek kilometrů daleko. McDowell si ale poradil. S nemalým rizikem odtáhl Kinga z palebného prostoru, pak ho naložil na saně a vyrazil do Aklaviku, kde se nacházela nejbližší nemocnice.
Po příjezdu do Aklaviku se Kinga okamžitě ujal místní lékař. Podle jeho odhadu byl průstřel hrudníku způsoben opláštěnou střelou ráže 38, která naštěstí minula všechny důležité životní orgány. Rychlá lékařská péče a vlastní výborná fyzická kondice zachránily policistovi život. Po třech týdnech se mohl vrátit do služby.
King přežil, ale celá kanadská jízdní policie byla v šoku. Co je to, sakra, za chlapa, že je ochoten a schopen střílet na policisty kvůli tak nicotnému problému, jako je vybrání pár pastí? I otrlým mužům zákona docházelo, že proti sobě mají mimořádně nebezpečného jedince, jehož chování je naprosto neodhadnutelné.
Na třetí pokus tak vyrazila k Johnsonovu srubu celá četa, kterou vedl inspektor Alexandr Eames. K účasti na této nebezpečné misi se znovu přihlásil i obětavý McDowell, a spolu s ním také Millen, jenž byl prvním, a vlastně zatím také posledním kanadským policistou, který s Johnsonem mluvil.
Četa dorazila k Johnsonovu srubu 9. ledna 1932. McDowell se znepokojením zaznamenal, že od chvíle, kdy tu byli s Kingem naposled, trapper svůj příbytek opevnil. V údolí opět panovalo ono zlověstné ticho jako předtím, protože muž uvnitř srubu nevydával žádný zvuk.
Policisté se rozestavili kolem srubu a Eames Johnsona hlasitě vyzval, aby se vzdal a vyšel s rukama nad hlavou. Ze srubu nezazněla žádná odpověď, zato se říčním korytem znovu rozlehla střelba. Trapper začal pálit, a když policisté krytí za stromy střelbu opětovali, své úsilí znásobil. Kromě pušky je zběsile ostřeloval i brokovnicí. Sám se naopak jevil div ne jako neprůstřelný, protože žádná ze střel vypálených na srub mu zjevně neublížila. Možná byl blázen, ale opevnit dřevěné stěny uměl.
Bylo zřejmé, že policisté se do chatrče neprobojují bez těžkých ztrát. A že muž uvnitř bude z nějakého důvodu bojovat do posledního dechu a do posledního náboje. Znovu se jich začala zmocňovat ta neodbytná otázka: Co je to, sakra, za chlapa?
Obléhání trvalo den a noc a stále nepřineslo žádný výsledek. Mlčenlivý zabiják nepřestával střílet a všechny pokusy o dobytí své pevnosti vytrvale odrážel.
„Když viděli, že ten malý srub snad vůbec nepropouští střely, rozhodli se chlapi od kanadské jízdní použít své podomácku vyrobené granáty z TNT a nacpat je Albertovi přímo do zadku. Rozmrazili obrovské množství dynamitu, zapálili krátký doutnák a prohodili nálož oknem dovnitř srubu. Následoval záblesk plamene a celý srub se vznesl v oblaku třísek z tříštícího se dřeva a valícího se černého kouře jako Bílý dům ve Dni nezávislosti. Střecha se propadla. Ze tří stěn nadělal výbuch piliny,“ popsal konečný útok na srub web Badass of the week.
Když se kouř rozplynul, vydali se policisté nenuceně k troskám, napůl v očekávání, že všechno, co ještě z Alberta Johnsona najdou, nacpou do pytle na mrtvoly a naloží na saně. „Naneštěstí pro ně, ten chlap měl jiné plány,“ glosuje Badass of the week.
Ačkoli se to zdá neuvěřitelné, Albert Johnson po té strašlivé explozi stále žil. A co víc, nebyl zřejmě ani zraněný. Protože i když byl blázen, na útok se připravil opravdu dokonale. Nejenže opevnil celý srub, kde si ponechal jen důmyslné střílny, ale také přímo uprostřed světnice, ve které žil, ručně vykopal hlubokou díru do země, a v té se teď schoval před výbuchem.
Když se policisté přiblížili, vyskočil najednou z této díry, v každé ruce pušku, a spustil šílenou palbu. Několik jich postřelil a ostatní, šokované tímto nenadálým obratem situace, obrátil na bezhlavý útěk. Policejní výprava se vrátila do Aklaviku s nepořízenou, zatímco tajemný a, jak se zdálo, zřejmě nezničitelný zabiják zmizel kdesi v pustině. To vše v situaci, kdy denní teploty činily -43°C a v noci klesaly ještě níž.
Policisté se vrátili k troskám srubu 14. ledna a zjistili, že Johnson je pryč. Jeho stopy dávno zapadaly sněhem. Příslušníci jízdní policie tiše doufali, že bez přístřešku zmrzne někde na ledových pláních a oni pak na jaře najdou jeho mrtvolu.
Brzy ale zjistili, že jen tak nechat být tuto věc nemohou. Johnsonův zuřivý osamělý odboj proti policejní přesile totiž neušel pozornosti médií, protože šokovaní policisté po návratu do Aklaviku široce vyprávěli, čeho byli svědky. V novinách začaly vycházet palcové titulky o „šíleném trapperovi od Krysí řeky“ a veřejnost získala nového hrdinu.
Je třeba mít na paměti, že v zimě roku 1932 se Severní Amerika už třetím rokem utápěla ve velké hospodářské krizi. Spojené státy i Kanada byly plné bezprizorních tuláků cestujících všemi možnými i nemožnými způsoby z místa na místo a zoufale hledajících práci – a s pocity bezmoci a beznaděje rostl také odpor těchto lidí ke všem státním složkám, s policií na prvním místě. Každý, kdo aspoň jednou skončil na policejní stanici zatčený za potulku, teď viděl v psychopatickém Johnsonovi nikoli zabijáka, ale sympatického bojovníka, který se nezdolně bije za svá práva. Jeho houževnatost a schopnost přežít krajně nehostinné podmínky mu pak získávala další příznivce.
Bylo zřejmé, že má-li si nějakou úctu zachovat i policie, musí Johnsona dopadnout. Veřejnost byla zvědavá, jak se tento souboj bude vyvíjet, a v sázce byla veškerá prestiž státní moci.
Policejní vyhlídky byly chmurné. Muž zmizel v oblasti o rozloze 260 kilometrů čtverečních, ohraničené řekou Mackenzie na východě a Richardsonovými horami na západě. Toto teritorium nyní začali členové kanadské jízdní prohledávat. Kromě několika pátracích čet se do hledání zapojilo také 11 domorodých stopařů.
Do 21. ledna muži stále nenarazili na Johnsonovu stopu a zásoby jim už docházely. Část stíhací výpravy pod velením inspektora Eamese se proto vrátila do Aklaviku, Edgar Millen se třemi dalšími policisty ale pokračovali v hledání.
Brzy na to jim jeden z domorodých lovců žijících v pustině ohlásil, že v blízkosti Bobří řeky zaslechl výstřel z pušky. Millen si oddechl: to přece nemohl být nikdo jiný než Johnson! Konečně tohle martyrium skončí!
Navedl pátrací skupinu směrem, který mu označil Indián, a o devět dní později skutečně narazili na Johnsona. Jenže komunikace s tajemným psychopatem dopadla až hrůzně podobně jako všechny předchozí pokusy se s ním domluvit.
Millen předpokládal, že muž už bude po více než třítýdenním pobytu v divočině vyčerpán a bez střeliva, a tak Johnsona znovu vyzval, aby se vzdal. Šílený trapper však znal jedinou odpověď: střelbu. Vypukla další přestřelka, a tentokrát si už připsala i mrtvého, protože Johnson zasáhl Millena přímo do srdce.
Přestřelka pak pokračovala až do setmění bez valných výsledků. Riddell se se zbývajícími dvěma policisty nakonec stáhl, Millenovo mrtvé tělo vzali s sebou. Johnson znovu zmizel.
„Johnson už prokázal, že je vynalézavý zálesák s pozoruhodnou výdrží. Své pronásledovatele mátl nejrůznějšími triky, například chodil ve sněhu pozpátku nebo se část cesty vracel ve svých šlépějích. Kdekoli to bylo možné, sledoval stezky jelenů karibu, což byl další účinný způsob, jak zamaskovat svou vlastní stopu. Dokázal si prorazit cestu i takovým křovím, které se zdálo být neproniknutelné. Zvládl se přesouvat v nečase, v jakém se i zkušení indiánští lovci raději drželi ve svých táborech. Neustále využíval terén ve svůj prospěch. Pohyboval se i v podmínkách, v jakých bylo dost těžké zůstat naživu, natož být na útěku,“ píše Kanadská encyklopedie.
Inspektor Eames nakonec zažádal o nasazení vzdušné podpory a o sledování Johnsona ze vzduchu pomocí letadla. Bylo to vůbec poprvé, kdy Královská kanadská jízdní policie použila ke stíhání nějakého zločince letoun.
play_fill
Dne 5. února tak přistál v Aklaviku se svým jednoplošníkem Bellanca renomovaný pilot Wilfred „Wop“ May. „Mayova účast byla zásadní, protože mohl převážet na strategická místa muže i zásoby a hledat Johnsonovu stopu ze vzduchu, čímž ušetřil muže na zemi od vyčerpávajícího sledování trapperových slepých stop,“ píše Kanadská encyklopedie.
Devátého února ale uzemnila Mayovo letadlo vánice a zadržela v táborech i pozemní pátrací čety. Policisté nicméně předpokládali, že mají neochvějného poutníka konečně v pasti, protože ho zatlačovali k úpatí Richardsonových hor, jejichž průsmyky obsadili a hlídali.
O tři dny později obdržela policie ohromující zprávu, že Johnson tyto hory za děsivých podmínek překročil, protože jeho stopa se našla na jejich druhé straně na řece Bell.
„Letadlo opustilo Aklavik v neděli 13. února. Stopa byla zkoumána jak z letadla, tak ze země, a byla nepochybně identifikována jako Johnsonova, protože jeho sněžnice byly podomácku vyrobené a měly různé zvláštní rysy. Kvůli silnému větru, terénu podobnému ledovci a skutečnosti, že tundra byla místy zcela bez sněhu, se nedala sledovat nepřerušovaně. Určitě ale překročil nejvyšší vrchol ve výšce kolem tří tisíc metrů, protože jeho stopa zůstala na svazích klesajících dolů k řece Bell,“ stálo v policejním hlášení
Čtrnáctého února zahlédl Wop May další Johnsonovy šlépěje na soutoku řek Eagle a Bell. Poté padla na oblast mlha, která mu opět znemožnila vzlétnout. K udanému místu se tak vydala další jedenáctičlenná stíhací skupina pod Eamesovým velením, v níž byli i Riddell, Gardlund a další policisté, kteří už měli s šíleným trapperem co dělat.
play_fill
Dne 17. února se mlha zvedla a May mohl znovu vzlétnout. Byl právě ve vzduchu, když stíhací skupina dostala Johnsona v ohybu zamrzlé řeky do klinče.
Zálesák se nejprve pokusil utéct, pak se ale vrhl do sněhu a vleže zahájil palbu, přičemž se kryl pomocí batohu. Ignoroval Eamesovy výkřiky, aby se vzdal, a postřelil dalšího policistu, tentokrát Herseyho. Muž měl štěstí, přežil. Zato nesmrtelného zabijáka jeho štěstěna konečně opustila: v křížové palbě byl několikrát zasažen, přičemž jedna střela, která mu přeťala páteř, byla smrtící.
Johnsonovo tělo bylo v Aklaviku podrobeno pitvě, muž pak byl pohřben na místním hřbitově. V okamžiku své smrti měl u sebe 2410 dolarů v kanadské měně, 10 dolarů v americké měně, pět perel nízké hodnoty a malé množství zlata v podobě několika kousků zubařských zlatých plomb. Ani u něj, ani v troskách jeho srubu se nenašla žádná stopa vedoucí k jeho identifikaci. Jeho otisky prstů se neshodovaly s žádnými v kanadských nebo amerických policejních záznamech. Johnsonova skutečná identita zůstala neznámá.
„Šílený trapper“ začal téměř okamžitě žít další život, protože jeho až neskutečný příběh se stal námětem mnoha filmů, knih a článků.
Nikdy také nepřestalo pátrání po jeho skutečné totožnosti. Kanadský autor Dick North vyslovil v roce 1989 názor, že šlo o amerického uprchlíka jménem Arthur Nelson. V roce 2009 prozkoumal Johnsonovy ostatky forenzní tým, který v televizním dokumentu Hon na šíleného trappera vyslovil závěr, že šlo buď o Američana, nebo o Skandinávce, a že byl zabit ve věku 30 let. Jinak ale zůstává neznámý psychopatický, ale současně až neuvěřitelně odolný zálesák záhadou i legendou kanadské divočiny.
PODCASTY A VIDEA
