Za současné situace je správný každý prostředek k zamezení vzplanutí povstaleckého hnutí. Jenom nyní neukázat žádnou slabost. Proti každému ohnisku nepokojů bezohledně zakročit. Účastníky decimovat. Stejně tak zakročit proti všem měkkým a váhavým ve vlastních řadách, kteří v této hodině selžou.

Tak zněl rozkaz, který 3. května 1945 vydal generál Ferdinand Schörner, velitel skupiny německých armád Střed, čítající kolem milionu německých vojáků dislokovaných na území Protektorátu Čechy a Morava. Zbrojní průmysl v protektorátu byl už poslední, s nímž mohla hroutící se Třetí říše počítat, a Praha se měla stát poslední baštou německého odporu.

Cílem celonárodního povstaleckého hnutí včetně pražského povstání bylo naopak vytvořit podmínky pro rychlé osvobození československého území od německých vojsk, zabránit dalším válečným škodám a zamezit německému zničení či vyloupení průmyslového potenciálu Československa.

Od vypuknutí bojů v Praze však trápil povstalce nedostatek zbraní a munice. Za účelem jejich získání proto zaútočili na objekty, kde se dal větší počet zbraní předpokládat, jako byla vojenská skladiště, kasárna německých uniformovaných policejních sil, vojenské lazarety, a také železniční stanice.

Hned 5. května dopoledne tak skupina několika desítek povstalců obsadila Dejvické nádraží, kde se tou dobou nacházel německý lazaretní vlak, a krátce po poledni zahájila ve spolupráci se třemi českými policisty, výpravčím a přednostou stanice odzbrojování německých vojáků. Zaskočení Němci odevzdali zbraně bez odporu a povstalci je naložili na nákladní auta, která je v doprovodu ozbrojené eskorty odvezla do centra.

Toto rozhodnutí bylo sice v danou chvíli logické, pro zbylé obránce nádraží ale mimořádně nešťastné. Na místě totiž zůstala jen nedostatečně vyzbrojená povstalecká jednotka, která nejspíše vůbec netušila, že na nedalekém návrší se v Kasárnách Adolfa Hitlera – čili v budově bývalé kadetní školy zvané Kadetka – nachází divize SS Das Reich pod velením SS-Obersturmbannführera Eduarda Krügera. A ta nehodlala nechat akci povstalců bez odezvy.

Příslušníci této divize sledovali odzbrojení lazaretního vlaku dalekohledy a na Krügerův rozkaz připravili rychlý protiútok, jenž měl vrátit železniční stanici zpět do jejich rukou. Útok začal kulometnou palbou z kasáren proti nádraží. Následně esesáci vyrazili s podporou několika obrněných vozů směrem k nádražní budově. Tam došlo k ostrému boji s několika desítkami povstalců, kteří se zoufale bránili, ale kvůli slabé výzbroji neměli proti vycvičeným nacistům šanci. Přesto se nedali zadarmo – v přestřelce padlo šest esesáků a další čtyři byli zraněni, na straně obránců nádraží zůstal jeden padlý. Části bojovníků se ještě podařilo utéct, kolem šedesáti lidí ale Němci po dobytí nádražní budovy po páté odpoledne zajali a odvedli do kasáren jako rukojmí.

Ženy, děti a někteří muži, u nichž se nenašla žádná zbraň, byli z kasáren propuštěni, část nepropuštěných pak byla osvobozena 8. května, kdy se celá budova evakuovala a Němci nakvap odjížděli směrem na Plzeň.

Avšak devatenáct až dvacet zajatců, kteří buď u sebe měli zbraň, nebo byl jejich oděv zaprášený do té míry, že je to v očích esesáků usvědčovalo z účasti v přestřelce, takové štěstí nemělo. Němci je ještě 5. května večer popravili. S tímto brutálním aktem se pojí i dodnes nevyřešená záhada – nikdy se totiž nezjistilo, kde přesně k vraždění došlo a co se stalo s mrtvými těly.

Podle svědectví Václava Honče, jednoho ze zajatců, kteří měli to štěstí, že osudný den přežili uvězněni v nejvyšším patře kasáren, se z areálu Kadetky ozývala toho večera střelba z kulometu a potom jednotlivé rány z pistole. Týž svědek uvedl, že museli druhého dne kopat v areálu hroby, údajně pro padlé vojáky Waffen-SS. Když Němci začali 8. května prchat, stačili ještě propouštěným povstalcům sdělit, že jejich druhové byli popraveni jako usvědčení teroristé.

Tyto informace vedly samozřejmě okamžitě po osvobození k pátrání po mrtvých tělech obětí. Nikde v areálu Kadetky ani v přilehlých zahradách se ale žádní mrtví nenašli.

„Dosavadní vyšetřování ukazuje, že byli pravděpodobně v budově Kadetky popraveni, a pak odvezeni třemi nákladními auty na prostranství u nové techniky v Dejvicích a tam zahrabáni,“ napsal 8. června 1945 deník Práce.

Ani při hledání na tomto místě se ale na žádný masový hrob nepřišlo. Našla se jen tři zahrabaná lidská těla, v nichž jeden z místních občanů, František Grešl z Vokovic, poznal Václava Kahovce ze Střešovic a dále šoféra firmy Kripner Antonína Jízu. Třetí tělo patřilo nikdy neztotožněnému muži ve věku mezi 25 a 40 lety. Tito zabití však nepatřili k dejvickým zajatcům a jiní zde nebyli.

Podle badatele Jiřího Padevěta existují domněnky, že zajatci byli při odchodu vojáků z Kadetky odvlečeni a zabiti někde cestou na Západ.

Jak také ještě vypověděl Václav Honč, esesáci si po přivedení zadržených na dvůr kasáren při kontrole jejich dokladů bedlivě prohlíželi jejich obličeje. Teprve poté vybrali těch devatenáct až dvacet, které odvedli stranou. Je tedy možné, že si je vybírali podle fyzické podoby, aby mohli využít jejich doklady pro vlastní útěk z Prahy. Ale kde je vlastně zlikvidovali a kam se poděla mrtvá těla?

V knize Hrůzné události II. světové války v českých zemích autora Vladimíra Lišky je zmíněna informace československé mise při XII. sboru americké armády, podle níž byl ze sběrného tábora v Sonthofenu vypraven do Plzně vlak, v němž se měly nacházet právě pohřešované osoby, které Němci zajali 5. května na Dejvickém nádraží. Jenomže žádný z těchto lidí do Plzně nikdy nedorazil…

„Je známo, že v záložní divizi SS Das Reich sloužila řada sudetských Němců, kteří uměli velmi dobře česky. Pokud byli pohřešovaní někde popraveni a jejich doklady esesáci skutečně použili, možná byli ve sběrném táboře v Sonthofenu oni, a pak rozhodně měli důvod z vlaku do Plzně zmizet,“ píše Liška.

Nikdo z devatenácti či dvaceti zajatců se po válce nikomu nepřihlásil, zavražděni tedy s největší pravděpodobností skutečně byli. Jak se to však opravdu stalo a kde skončila jejich těla, zůstane zřejmě už navždy záhadou.