Příznačné pro obě události, v nichž se českoslovenští vojáci postavili okupujícím vojskům na odpor, přitom bylo to, že navzdory tvrzení Adolfa Hitlera o obsazování československého území až od rána 15. března překročili okupační vojáci hranici okleštěného státu už o den dříve.

V případě Czajankových kasáren, nacházejících se v Místku na Ostravsku, byla důvodem obava, aby tuto strategickou průmyslovou oblast neobsadili dříve Poláci. Dne 14. března kolem půl šesté večer proto vstoupila na československé území 8. pěší divize wehrmachtu doprovázená motorizovaným oddílem SS, jejíž první jednotky obsadily zhruba o půl hodiny později v Místku budovu okresního úřadu a policejní stanici.

Další jely dál, až se dostaly k provizorním kasárnám odloučené 13. roty třetího praporu osmého „Slezského“ pěšího pluku, vytvořeným z Czajankovy textilní továrny, která jim dala i jméno. Tady pak došlo ke zhruba hodinovému boji, neboť vojáci z kasáren pod velením kapitána Karla Pavlíka odmítli nechat Němce projít.

V noci na 12. června 1937 se Josif Stalin zbavil svého nejschopnějšího vojenského velitele, kterého na smrt nenáviděl. Přispěla k tomu Heydrichova dezinformace:

Při prvním útoku se okupanty podařilo odrazit i přesto, že nasadili obrněný automobil a protitankové dělo, zatímco obránce kasáren tvořili převážně nováčkové vyzbrojení pouze puškami. Zhruba po hodině však na československé straně začaly docházet náboje, proto padl z české strany rozkaz zastavit palbu.

Ani Němci neměli velký zájem v přestřelce pokračovat, protože odporovala deklarovanému „mírovému“ charakteru okupace. Německé jednotky tedy obsadily kasárna, ale vůči československým vojákům neuplatnily po složení zbraní žádné represálie a zhruba po čtyřech hodinách je propustily. Velitel obránců Karel Pavlík se později zapojil do protinacistického odboje a 26. ledna 1943 byl v Mauthausenu popraven.

V případě Podkarpatské Rusi šlo o jiný problém. Hitler potřeboval ještě před okupací předvést světové veřejnosti důkaz, že se Československo rozpadlo zevnitř. Proto ještě před Emilem Háchou nechal dovézt 13. března do Berlína sesazeného slovenského předsedu vlády Jozefa Tisa, jehož vyzval, aby do 12 hodin 14. března vyhlásil slovenskou samostatnost – Tisovu slovenskou autonomní vládu svrhl krátce předtím právě kvůli této hrozbě Hácha, který 10. března zavedl na Slovensku stanné právo a o den později jmenoval novou slovenskou vládu v čele s Karolem Sidorem. Bylo už ale pozdě, protože státní úřady obsadily Hlinkovy gardy a Sidorova vláda nezískala reálnou moc.

Tiso se vrátil do Bratislavy 14. března ráno a sdělil Hitlerovo ultimátum slovenským poslancům. K vyhlášení samostatného státu došlo těsně po vypršení Hitlerovy lhůty ve 12:07.

30. listopadu 1938 se československým prezidentem stal Emil Hácha:

Německý vůdce ale ve svých plánech nemilosrdného porcování nenáviděné země nezapomínal ani na její nejvýchodnější část. 12. března proto vyzval maďarskou vládu Miklóse Horthyho, ať Podkarpatskou Rus urychleně obsadí.

Maďary Hitlerova výzva zaskočila – podle Radana Láška z Ústavu pro studium totalitních režimů už v té době odezněly vzájemné rozepře mezi Maďarskem a Česko-Slovenskem a k finálním jednáním o průběhu nových hranic mělo dojít až 14. března.

Zmíněné rozepře se týkaly maďarských nároků na jižní, nejúrodnější část Slovenska a Podkarpatska, jež začala maďarská strana vznášet na základě mnichovské dohody. Od 10. října 1938 působily na jihu Podkarpatské Rusi v Maďarsku vycvičené teroristické oddíly, které tam prováděly záškodnickou činnost. Československé jednotky s nimi od října 1938 do března 1939 vedly průběžně různě intenzivní střety, jež si vyžádaly na československé straně kolem dvou desítek životů.

Pod vlivem Hitlerova březnového požadavku zahájili Maďaři nicméně okamžitě přípravy na vojenský vpád na Podkarpatsko a současně předali 13. března ve tři odpoledne pražské vládě ultimátum, podle nějž měly československé jednotky v tomto regionu během 24 hodin složit zbraně a vyklidit území.

První vzdušné souboje v předvečer druhé světové války se neodehrály nad Británií ani Polskem. Jejich dějištěm se stalo slovenské nebe:

Pražská vláda na tuto výzvu odpověděla až následujícího dne pozdě v noci. S vyklizením Podkarpatska souhlasila, ale postupně, aby mohl být evakuován státní personál a mobilní majetek.

V odpověď na to zahájila maďarská armáda 14. března invazi. V šest hodin ráno zaútočily maďarské oddíly z Mukačeva na Podmonastýr a Podhořany. Náhlý útok měl přetnout československým vojákům ústupovou cestu na Slovensko a zlikvidovat je.

Ukvapené přípravy na vpád ale neunikly pozornosti československých zpravodajců a jednotky československé armády se postavily na tvrdý odpor. První velké ztráty způsobila protivníkovi družstva Stráže obrany státu. Tváří v tvář velké přesile sice musela nakonec ustoupit, ale současně dala zbylé části československého vojska na Podkarpatsku čas zkonsolidovat síly.

Toho využil první prapor pěšího pluku, jemuž se podařilo zastavit postup středního proudu maďarského vojska ještě před městem Svaljava, čímž zabránil Maďarům rozdělit Zakarpatsko vedví. Po odražení několika maďarských útoků zde obě strany sjednaly 15. března 1939 klid zbraní s tím, že Čechoslováci vyklidí město do deseti večer – díky rozhodnému vojenskému jednání jim ale zůstala možnost ústupu.

Psalo se datum 7. listopadu 1938, když se německým velvyslanectvím v Paříži rozlehly výstřely z pistole. Německý legační sekretář Ernst vom Rath se zhroutil k zemi:

Po stagnaci útoku středního proudu zaútočila maďarská armáda na západě, kde v šest večer 14. března napadla četu Stráže obrany státu, která hájila úsek od slovenské hranice po domaninský most.

Na výrazně slabšího protivníka zaútočilo maďarské dělostřelectvo i pěchota, přesto však družstvo bránící klíčový domaninský most zadržovalo nepřátelskou přesilu téměř celou noc. Jeho příslušníci přitom dokázali zneškodnit průbojným střelivem nepřátelské kulomety i útočící tančík.

Až nad ránem se rozptýlená družstva Stráže obrany státu stáhla od Domaninců údolím říčky Uhu k Onokovcům, kde převzal obranu třetí prapor 36. pluku. Jeho vojáci pak odráželi silné útoky nepřítele po dva dny, čímž umožnily ústup československým jednotkám střední obranné skupiny ze Svaljavy a okolí. Zadní voj, tvořený prvním praporem 36. pluku pod velením štábního kapitána Bohumíra Maříka, se stáhl až 17. března po jedné odpoledne.

Na východě zkomplikovalo izolované skupině československé armády situaci povstání Karpatské Siče, což byla ukrajinská polovojenská pořádková organizace, založená v listopadu 1938 ukrajinskými nacionalisty toužícími vyhlásit nezávislost takzvané Karpatské Ukrajiny. Povstání však ve skutečnosti iniciovala a řídila německá tajná služba Abwehr působící na narychlo zřízeném německém konzulátu v podkarpatském městě Chust.

Jednou z největších a dodnes nevyřešených záhad spojených s pražským povstáním v květnu 1945 je takzvaný dejvický masakr:

V noci z 12. na 13. března se sice vojákům 12. pluku pod velením generála Lva Prchaly podařilo za cenu ztráty dvou mužů a deseti zraněných puč potlačit, ale už 15. března zaútočil na Chust třetí, východní front maďarské armády.

Útok začal v jednu ráno přepadem dvou družstev Stráže obrany státu, která se po čtyřhodinovém boji stáhla do pozic druhého praporu 45. pluku ve městě Sevluš, dnes Vynohradiv, ležícím na řece Tise. Kolem osmé hodiny ranní se Čechoslováci pokusili o protivýpad a znovudobytí původních pozic družstva, ale byli odraženi – a ztratili při tom jeden lehký tank.

Zhruba ve dvě odpoledne se československé jednotky začaly stahovat ze Sevluše do Chustu. Ten pak opustila poslední evakuační kolona 16. března v odpoledních hodinách. V té době už Maďaři odřízli cestu přes Svaljavu, východní skupina proto ustupovala přes Ťačovo a Marmarošský Sighet do spojeneckého Rumunska.

Cestou její kolony ještě několikrát napadli sičovci, kteří se snažili zmocnit se zbraní a evakuaci znemožnit, Čechoslováci je však pokaždé v přestřelkách odrazili. Většina vojáků československé východní skupiny se dostala přes rumunské hranice do pěti odpoledne 16. března, někteří jednotlivci je přešli ještě v ranních hodinách následujícího dne.

Kadaňský masakr začal potyčkou o to, zda na místní radnici bude viset prapor československý, nebo německý. Skončil kulometnou dávkou, jež si vyžádala 25 lidských životů:

Jako úplně poslední překročil hranice do Rumunska oddíl bránící město Bočkov na pravém břehu Tisy, která tvoří hranici s Rumunskem. Tento oddíl opustil někdejší československé území až 21. března 1939.

Organizaci Karpatská Sič se boj proti Čechoslovákům příliš nevyplatil, protože Maďaři zahájili na její členy po obsazení Podkarpatska nelítostný hon. Karpatská Sič měla být totiž hlavní ozbrojenou složkou samozvaně vyhlášené republiky Karpatská Ukrajina, o kterou Německo ani Maďarsko nestály a jejíž vznik nepodpořilo ani Rumunsko, držící se stranou konfliktu. Po okupaci Podkarpatska Maďarskem tak proběhly na mnoha místech masové popravy jak Rusínů, kteří československé jednotky podporovali, tak členů Karpatské Siče, kteří naopak bojovali proti nim.

Tisíce popravených sičovců

Jen v Chustu byly podle historika Radana Láška postříleny v noci z 16. na 17. března 1939 stovky zatčených. Jejich těla byla naházena do Tisy. V následujících letech bylo v maďarských koncentračních táborech popraveno na čtyři tisíce až pět tisíc sičovců. Karpatská Ukrajina oficiálně zanikla 18. března 1939.

O tvrdosti a rozhodnosti československého odporu vůči maďarské agresi svědčí také výčet ztrát na obou stranách, který dokládá mimořádnou bojeschopnost československých jednotek. Přestože čelily obrovské početní i materiální přesile, zaznamenaly během ústupových bojů menší ztráty než protivník.

Podle odhadů zmíněných před lety badatelem Vojenského historického ústavu Jindřichem Markem měli českoslovenští vojáci za tři dny bojů 40 mrtvých a asi 120 zraněných. Jsou to ale opravdu jen odhady, protože po boku padlých českých vojáků, jejichž jména se zachovala, bojovali a umírali také Slováci a Rusíni, po jejichž identitě protektorátní úřady na rozdíl od českých občanů dále nepátraly. Skutečný počet padlých na československé straně tak mohl být i vyšší a dosahovat až 70 mužů.

| Video: Youtube

Podobná nejistota panuje i v hodnocení ztrát na maďarské straně. Ta oficiálně přiznávala pouze 72 mrtvých, dva nezvěstné a 240 zraněných, ale podle válečných novinářů na maďarské straně boje měli Maďaři minimálně 200 mrtvých a několik set zraněných. A tento údaj se podle historika Marka jeví jako daleko pravděpodobnější.

Po druhé světové válce se Podkarpatská Rus, o níž se v roce 1939 tak tvrdě bojovalo, stala součástí Sovětského Svazu…