Vlastně je smolařkou. Prodělala šest operací kolene, celkem třikrát jí utekla letní olympiáda. Přesto se Michaëlla Krajiceková, nevlastní sestra wimbledonského šampiona z roku 1996 Richarda Krajiceka, nevzdává. A dál živí olympijský sen.

Jak jste se s českým příjmením ocitla v Nizozemsku?
Díky tátovi, který tam dvakrát za sebou emigroval. Jednou s maminkou od mého staršího bráchy a pak s mojí mamkou. V Nizozemsku jsem žila od narození do devíti let. Pak jsme se odstěhovali do Loun. Taťkovi se nedařilo v byznysu a mamce se stýskalo po Česku.

Moment: narodila jste se v roce 1989. To se otec musel z první emigrace vrátit ještě do komunistického Československa. Nelehká mise…
Ano. S taťkou jsou samé zajímavé příběhy. (směje se)

Mluvíte perfektně česky. Cítíte se lépe tady, nebo v Nizozemsku?
Nejlépe v Praze. Babičky a dědy mám v Ústí nad Labem a na Děčínsku, takže mé kořeny jsou české. Nizozemsko mám ale hodně ráda.

Mezi bratrem Richardem a vámi je osmnáctiletý rozdíl. Jaký máte vztah?
Já jsem Richarda ani nevnímala jako bratra. Když jsem byla dítě, on byl profesionální tenista a nebydlel s námi. Čím jsem byla starší, tím víc jsme byli v kontaktu. I díky tenisu. Všichni mi záviděli, když si se mnou šel zahrát. Byl to wimbledonský vítěz. Jako je v Česku Jágr, v Nizozemsku byl legenda.

Jak jste jako dítě vnímala jeho triumf ve Wimbledonu?
Moc ne. Hrála jsem si s barbínami, když v televizi vysílali finále. Ale že se něco velkého děje, jsem poznala z tátovy reakce. Tehdy jsem ho jedinkrát viděla brečet.

Bratr patřil k nejlepším a vy jste měla také solidně našlápnuto. Proč to nedopadlo?
Bohužel kvůli zraněním. V patnácti jsem byla první na světě mezi holkami do osmnácti let. Juniorskou kariéru jsem měla fantastickou. Jenže pak začaly problémy s kolenem. Absolvovala jsem šest operací. V devatenácti jsem měla špatný půlrok, kdy jsem snad desetkrát prohrála v prvním kole. Sebevědomí šlo dolů a už jsem se do toho nedostala. Ze 30. místa žebříčku WTA jsem padala dolů.

Šest operací kolene. Není to moc?
Už mě ani nechtěl nikdo operovat. Měla jsem štěstí, že se mě ještě ujal pan doktor Váchal.

Ale tenis dál hrajete. Neriskujete zdraví?
Jsem tvrdohlavá a tenis miluji. Nechtěla jsem končit kariéru v nemocnici. Chci se loučit na kurtech. A ještě nepřišel ten správný čas.

Půlku kariéry jste strávila po nemocnicích a rehabilitacích a tu druhou na kurtu, že?
Přesně. Když to člověk slyší, zní to hodně smutně.

Jak vzpomínáte na čtvrtfinále dvouhry Wimbledonu v roce 2007, které bylo vaším největším úspěchem na grandslamu?
Měla jsem pocit, že půjdu dál. Vyhrála jsem první set, a pak bylo utkání přerušeno. Po přestávce jsem znervóz-něla a semifinále se zalekla.