Vyhrál skoro všechno, co se dalo. Má na kontě tři grandslamové tituly, dvě olympijská zlata, triumf v Davis Cupu, byl světovou jedničkou. Tenisem si vydělal přes šedesát milionů dolarů a už by mohl v klidu sedět doma, kurýrovat zhuntované tělo a vzpomínat na dny své slávy.

Jenže Andy Murray je pravý Skot: nesmlouvavý a tvrdohlavý bojovník, který se nikdy nevzdává. I když v posledních dvou letech prožil na kurtech víc bolesti než radosti, pořád touží po návratu na vrchol. Dokonce i s kovovou kyčlí, kterou získal při operaci letos v lednu.

„Byla to dlouhá cesta, než jsem se dostal zpátky až sem,“ říkal britský tenista na turnaji v Antverpách, kde po více než dvou letech čekání opět postoupil do finále. V něm se včera utkal s dalším veteránem Stanem Wawrinkou a porazil jej 2:1 na sety. Pro Murrayho je jeho úspěch v Belgii nesporným osobním triumfem. Stejně cenným jako jeho wimbledonské vavříny.

Podpora manželky

Podstoupil několik operací, ale bolesti kyčle dlouho neustupovaly. Zvažoval konec kariéry, jenže se nechtěl loučit v ústraní. Bojoval, dřel, snil. A to i přesto, že ho řada fanoušků už odepsala. Jen jeho manželka, se kterou má dvě dcery, nepřestávala věřit.

„V posledních dvou letech nastala několikrát chvíle, kdy jsem si říkal, že už se na to vykašlu. Myslel jsem si, že už nechci znovu podstupovat celý ten proces léčby a návratu na dvorec. Ale moje manželka Kim mě celou dobu podporovala, pomáhala mi udržet si motivaci a starala se, abych neztrácel víru a dobrou náladu,“ svěřil se Murray pro The Telegraph.

Přesto si prožil temné okamžiky. Když musel nečinně ležet na gauči, přepadaly ho deprese. Ty se pak přenášely i na jeho okolí. „Myslím, že pro lidi v mé blízkosti to bylo hodně náročné. Někdy jsem byl vážně sobecký a myslel jen na sebe. Pořád jsem si říkal: Bože, proč mám takové bolesti,“ popsal dlouholetý příslušník „velké čtyřky“ mužského tenisu.

Zatímco jeho někdejší slavní soupeři Djokovič, Federer a Nadal dál vesele sbírali nové a nové triumfy, Murray jen bezmocně přihlížel a netušil, zda se dokáže vrátit do formy. O to víc si nyní váží svých výsledků na klání v Antverpách. Dokázal sám sobě i svým kritikům, že pořád dokáže vítězit.

Ještě pár let

„Samozřejmě vím, že tenis je jen sport a že mám ohromné štěstí, že jsem se mu mohl věnovat jako svému zaměstnání. Ale hrál jsem tenis celý život, a proto bylo tak těžké ocitnout se mimo,“ popsal. Úlevu mu přinesla až letošní operace. „Konečně mě nic nebolí, necítím při pohybu žádné nepohodlí,“ pochvaluje si Murray.

Nyní je přesvědčen, že na kurtech ještě nějakou dobu vydrží. „Chci hlavně užít posledních pár let na tour,“ dodal skotský válečník.

Co se týče konkrétních plánů, je Murray opatrnější. Velmi zdrženlivě se vyjadřuje o svém případném startu na olympiádě v Tokiu, kde by obhajoval svá zlata z Londýna a Ria. Ve čtyřhře by navíc mohl nastupovat se svým bratrem Jamiem. „Dřív jsem na OH zvládal hrát všechno

singly, debly i mix. Teď už bych toho určitě nebyl schop-ný, takže asi bude lepší, když dostane přednosti někdo jiný,“ řekl Murray. Sám už ví, že život přináší náročnější bitvy než ty na kurtech.