Jak jste se dostal ke spolupráci s van Rijthovenem?
Poznal jsem ho, když mu bylo dvanáct, teď je mu jednadvacet. Tim měl velmi dobrou juniorskou kariéru, ale v posledních zhruba třech letech ho trápila spousta zranění. Rok byl mimo se zápěstím, rok a půl s loktem. Už dlouho jsem byl takový jeho mentor. Neřešili jsme hru, ale profesionální tenis jako celek. Co obnáší a podobně. Loni jsme se začali bavit o bližší spolupráci a nakonec jsem se stal jeho koučem.

Kam až může váš svěřenec vystoupat?
To je vždy obtížné říct. Je silný, má dobrý servis a tvrdé údery. Hraje velmi dobře, ale tenis není jen o trefování míčku. To umí spousta kluků. Důležitá je i mentalita a v jeho případě také zdraví. Pomalu se dostává zpět, tak snad se mu budou vyhýbat zranění. Nejlepší stovka je reálná meta a odtamtud se už dá stavět dál. Nyní je ale kolem pětistého místa, takže spíš přemýšlíme, jak ho postupně dostat ke čtyřstovce, třístovce a tak dále.

Působíte u van Rijthovena jako trenér na plný úvazek?
Víceméně. Snažím se cestovat kolem dvaceti týdnů a vzhledem k tomu, že jsme krajané, máme ještě kolem osmi až deseti týdnů tréninku v Holandsku. Sezona jich má zhruba pětačtyřicet, takže těch dalších zhruba patnáct pomáhá naše federace.

Nějakou dobu jste pomáhal i Miloši Raonićovi. Liší se práce s holandským talentem?
Je to celkem změna. Když jsem přišel k Milošovi, byl už těméř na vrcholu. Měl za sebou úspěchy, byl třetí na světě, dostal se do finále Wimbledonu. Snažil jsem se přidat k jeho hře něco navíc. S Timem jde o jinou situaci. Pomáhám mu svými zkušenostmi. Učím ho, co obnáší být profesionálním tenistou, jak se vyrovnat s tlakem.

Hodí se vám zkušenosti ze spolupráce s Raonićem?
Spíše si pomáhám svými vlastními z doby aktivní kariéry. Ale Miloš je neuvěřitelný profesionál a může sloužit jako vzor, stejně tak ostatní hráči ze špičky. Tenis totiž není jen o dvou hodinách tréninku na kurtu. Někteří hráči si často myslí, že ho odbudou a pak si mohou dělat, co chtějí. Ale je to nonstop práce. Musíte vědět, jak se chovat mimo kurt, co a kdy jíst a podobně.

Pomáháte jako trenér i synovi Alecovi?
Ne, já jen všechno platím. (směje se) Má dobrého kouče, kterého znám dlouho. Taky měl několik zranění, začal ale opět hrát a loni vyhrál malý ITF turnaj. Bohužel už nemůže na juniorské grandslamy, protože mu bude devatenáct, takže musí na Futures.

Staráte se také o turnaj ATP v Rotterdamu. Baví vás role ředitele?
Je hezké být stále tak blízko elitnímu tenisu a nepohybovat se jen kolem kurtu. Nevěnuji se přípravám každý den, takže můžu zároveň trénovat. Už jsem na této pozici asi patnáct let, mám ji rád, takže bych klidně ještě stejnou dobu pokračoval. (usmívá se)

Je náročné přilákat elitní hráče?
Někdy ano, ale třeba Federer se letos chtěl stát jedničkou v Rotterdamu, takže jeho agent volal mně. Většinou řešíte obsazení podle financí. Když je máte, ale tenista pak řekne, že si chce dát v únoru pauzu, bohužel nic neuděláte.

Přiučil jste se něco?
Jako hráč se soustředíte na sebe. Když prohrajete, další týden vás čeká nová šance. Na našem turnaji pracujeme směrem k jednomu týdnu. Pokud se něco nevyvede, můžeme se polepšit až další rok. Je to rozdílná práce, ale je zábavná. Tenis už hrát nemůžu, jako ředitel a kouč mu však nadále mohu být blízko, což je skvělé.

Angažujete se také v charitě, že?
Ano, mám svou nadaci, která existuje jednadvacet let. Stavíme hřiště v chudších oblastech, aby děti mohly sportovat. Také jim zprostředkováváme stipendia, kterých jsme už rozdali více než patnáct set. Snažíme se jim dát šanci, aby mohli studovat a získat práci.