Po rodném Hradci Králové navštívila Siniaková také tenisovou Mekku na Moravě, Prostějov, kde spolupracuje s marketingovou agenturou Miroslava Černoška. „Na Hané jsem prožila skvělé akce. Třeba mistrovství světa do 12 let vlastně pro mě vše odstartovalo,“ prozradila v rozhovoru pro Deník. Na prostějovskou radnici dorazila společně s tatínkem a s sebou přivezla i zlatou olympijskou medaili z Tokia za triumf ve čtyřhře.

Kateřino, zmínila jste, že zlatá medaile vlastně není zlatá. Tak jak to je?
Je to pozlacené stříbro, říká se, že z 93 procent je to stříbro a ze zbytku zlato.

Dlouho jste promýšlela, co napíšete do pamětní knihy města. Tak co tam nakonec najdeme?
Je tam poděkování, že jsem tady mohla být, protože je to pro mě taky čest. Stejně jako reprezentace České republiky, jsem moc ráda, že se nám podařilo získat zlatou medaili, kterou jsem přivezla. Doufám, že se tady potkáme znovu.

Olympijádu v Tokiu samozřejmě ovlivnil koronavirus. Nepokazilo to trošku váš zážitek z her?
Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Aspoň v olympijské vesnici jsme se mohli pohybovat bez problémů. Vidět ostatní sportovce, i ty z jiných zemí, bylo něco navíc. V tenise člověk pořád jede individuálně. To, jak jsme se v Českém domě povzbuzovali, fandili si navzájem, se jen tak někde nenajde. Samozřejmě mrzelo, že jsme nemohli na ostatní sportoviště a dívat se mezi diváky. Ani tak to neztratilo šmrnc olympiády.

Takže jste si naplno užila oslavy zlaté medaile?
Ten večer byla oslava a skvělé přivítání od ostatních českých sportovců. Atmosféra byla super. Seděli jsme a povídali si. Abych řekla pravdu, tak doma ještě úplně příležitost nebyla. Měli jsme jen skromnou rodinnou večeři. (úsměv)

Teď mě napadá, že během slavnostního uvítání v Prostějově jste vyzkoušela i zdejší lihovinu Starorežnou. Chutnala?
Já moc alkohol nepiju, takže to úplně nedokážu posoudit. Panáky mi celkově nechutnají. Ale musím říct, že se to dalo zvládnout. (smích)

Tak pojďme raději zpátky k tenisu. Letos jste získala olympijské zlato, ovládla čtyřhru na French Open, hrála jste finále deblu na Australian Open. Překoná to vaši zatím nejlepší sezonu v roce 2018, kdy jste s Bárou Krejčíkovou vyhrála Wimbledon i French Open a v singlu jste se dostala zatím nejvýš v kariéře?
Úplně bych to neporovnávala. Myslím si, že každá sezona má něco do sebe. Jak jste říkal, rok 2018 byl pro mě neuvěřitelný, protože se nám povedlo získat první grandslam, potom Fed Cup. Byla pro mě čest hrát v O2 Aréně, když jsem to tak nějak na začátku ani nečekala. Takže bych to nesrovnávala. Každý krok pro mě znamená hodně. Doufám, že toho přijde ještě víc.

Tak se zeptám jinak. Je víc zlato z olympiády, nebo triumf na grandslamu?
(smích) Tak samozřejmě, olympiáda je jednou za čtyři roky a šance ji vyhrát není tak častá. Ta zlatá medaile pro mě znamená opravdu hodně. Je to takový bonus, protože v tenise můžeme každý týden hrát a grandslamy jsou pro nás top. Jsem hlavně ráda, že jsem se do Tokia dostala, mohly jsme jet a tu medaili opravdu máme. Teď musíme tři roky čekat. Na grandslam máme šanci čtyřikrát ročně. Opravdu se to nedá porovnávat.

Vrátila jste se ze Spojených států, kde to ale asi nevyšlo úplně podle vašich představ…
Vůbec (úsměv). Občas se to stává. Los byl na první kolo nepříjemný. Takovou prohru jsme ale vůbec nečekaly. Už je to ke konci roku, člověk je unavenější, hodně jsme cestovaly… To zklamání tam bylo, ale jsme taky jen lidi a soupeřky prostě v ten daný den hrály lépe.

Nevypadáte ale nějak zklamaně, je to i díky jinak úspěšné sezoně?
Když jedete na turnaj, vždycky ho chcete vyhrát. Jediné, s čím by člověk měl odcházet z kurtu je, že tam nechal všechno. A buď to stačí, nebo ne.

S Barborou Krejčíkovou si samozřejmě na kurtu skvěle rozumíte. Jak je to ale v osobním životě?
Mimo kurt se úplně nepotkáváme. Každá si jede trošku svůj život. Každá jsme z jiného města, takže se vždy těšíme na rodinu a pobýváme doma. Mimo tenis to není tak, že bychom byly nejlepší kamarádky. Ale snažíme se nějak udržovat kontakt, protože spolu přeci jen hrajeme čtyřhru.

Dá se říct, že jste rozdílné povahy?
Stoprocentně! (smích)

A v čem jste každá jiná?
Já jsem určitě víc emocionální a upovídaná. A to si myslím, že oproti ostatním upovídaná nejsem. Bára má ráda svůj klid a pohodu. Když se pak člověk soustředí i na singl, tak tam není příležitost, abychom se scházely a viděly. Každá si držíme svůj program a pohodu.

Po návštěvě rodného Hradce Králové jste zamířila do Prostějova. Co se vám vybaví, když se řekne tenisová Haná – tedy Prostějov, Přerov či Olomouc?
Z Hradce je to daleko, jsem moc ráda, že to stíhám. Prožila jsem na Hané super akce a mám skvělé zážitky. Hrozně ráda vzpomínám na mistrovství světa do 12 let. To byl pro mě takový začátek všeho. To se mi asi vybaví jako první.

V Prostějově navštívíte i mladé talenty na náborové akci, je to tak?
Je to tak. Jsem moc ráda, že můžu mít takový program, protože člověk si pak uvědomuje, že předává své emoce a úspěchy dál mladším generacím. Je to pro mě čest. Díky mně pak opravdu třeba jdou na tenis a chtějí hrát. To hrozně hřeje u srdce.

Co byste budoucím tenistům a tenistkám popřála?
Určitě hodně zdraví. Nejdůležitější je, aby je ten sport bavil. Pokud to tak mají, obětují tomu vše, co budou chtít a ze srdce to budou mít rády.

Jedním z velkých talentů je Linda Nosková žijící nedaleko v Přerově. V Paříži vyhrála juniorský singl, byly jste nějak v kontaktu? Kam až to podle vás může dotáhnout?
V Paříži se nám to všem krásně sešlo, takže v kontaktu jsme byly. Blahopřály jsme si. Od té doby jsem ji neviděla, každá máme svůj program, ale měla jsem s ní šanci i trénovat pár měsíců zpátky. Myslím si, že určitě talent má. Je šikovná a hrozně moc maká. Moc jí přeji, aby se jí teď vydařil přechod mezi ženy.

Vás čeká hodně náročný konec sezony. Turnaj mistryň se bude konat v Mexiku. Z toho asi úplně nadšená nejste, že?
Určitě ne. Byla jsem z toho místa konání hodně překvapená. Veškeré informace předtím vedly k tomu, že to dají do Evropy. Ale bohužel. Musíme se připravit a budeme se snažit předvést maximum.