„Jsem si jistý, že tu jednou vyhraješ,“ řekl. Po sotva postřehnutelné pauze dodal: „Za pár let.“ Kdyby Nadal nebyl jedním z nejzdvořilejších sportovců světa, mohl to povědět příměji: „Vyhraješ tu, až já to dovolím.“

Že to zní krapet přehnaně? Vůbec ne. Nadalova nadvláda na pařížském grandslamu už dávno překročila jakákoli myslitelná měřítka. Jako by se tenhle dvaatřicetiletý Španěl vzpíral zubu času. Generace tenistů kolem něj se střídají, on si ale každý rok odváží z Paříže blyštivý Pohár mušketýrů. V čem tkví jeho kouzlo?

Lze dlouho mluvit o tom, proč je Nadal na antuce neporazitelný. Na oranžovém povrchu vyrůstal. Lze obdivovat jeho skvělý pohyb, excelentní levačku, druhé podání i schopnost řídit hru tak, aby soupeře vždycky dostal do úzkých.

Klíčová je ale jiná věc. Za prvé Nadal prostě nevěří, že by mohl prohrát. A za druhé jeho protivníci nevěří, že by ho mohli porazit. Alespoň na French Open to platí skoro absolutně. Od svých devatenácti let, kdy v Paříži hrál (a vyhrál) poprvé, absolvoval nad Seinou 88 zápasů. Jako poražený odešel pouze dvakrát (!).

Sám tenista zůstává nohama na zemi. Ostatně už v roce 2005 po svém premiérovém triumfu říkal, že hlavní pro něj je, aby ho úspěch nezměnil. Od té doby vyhrál, co se dalo, pořád ale zůstává tím dobře vychovaným, nenápadným klukem z Mallorky, který tenisu dává vše.

„Pokud nemáte touhu se pořád zlepšovat, tak sportu nerozumíte. Kdybyste nemakali s vášní a nezlepšovali se, sport by ztratil smysl,“ povídal Nadal po nedělním vítězství nad Thiemem. Doznal pak, že je svou sérii pařížských triumfů sám překvapený.

„Kdyby mi někdo před sedmi osmi lety řekl, že tu budu stát s trofejí i ve dvaatřiceti, nevěřil bych mu,“ uvedl Nadal, který celou kariéru bojoval se zraněními a bolestmi. „Hraju dál, i když tělo vzdoruje.“