Kliknutím zvětšíte„Řekla bych, že je to šílené. Dosud jsem na trávě nehrála dobře, a když jsem sem dorazila, říkala jsem si, že budu hrát bez stresu a zkusím vyhrát pár zápasů. A teď se stalo tohle. Je to neuvěřitelné, prostě bláznivá cesta. Stále tomu nemůžu uvěřit,“ líčila Markéta Vondroušová, jež se stala první nenasazenou wimbledonskou šampionkou v historii.
O čem ještě hovořila?
O Wimbledonu, kde se jí doteď nedařilo: „Každý chce grandslam a tenhle je ještě cennější než ostatní, protože je to Wimbledon. Fakt by mě nikdy nenapadlo, že tady budu mít šanci hrát o titul. Samozřejmě budu chtít víc a víc. Na druhou stranu jsem připravená na to, že budu terč a holky proti mně budou chtít vyhrávat. Ale Wimbledon mi už nikdo nevezme.“
O operaci zápěstí: „Před rokem jsem byla v Londýně jako turistka, byla jsem podpořit Miriam Kolodziejovou. Když jsem se odsud vracela, nevěděla jsem, co přijde a jestli se zase na ten level vrátím. Měla jsem sádru na ruce. Teď to vypadá až nemožně. Navíc vítězství na trávě, kde jsem předtím nehrála dobře. Byl to nejméně pravděpodobný grandslam, který bych mohla vyhrát.“
O hraní bez tlaku: „Když jsem uviděla los, nebylo to lehké. Říkala jsem si, že to prostě zkusím. A když jsem porazila Veroniku a Donnu ve dvou setech, říkala jsem si, že se tady možná něco může stát. Měla jsem otevřenou mysl a až do dneška jsem nebyla moc nervózní. Myslím, že si musíte věřit. Snažila jsem se nemyslet na titul a všechno ostatní. Musíte zůstat soustředění, mít malý okruh lidí kolem sebe a dělat stejné věci jako obvykle. Pak se může stát všechno.“
O srovnání s finále Roland Garros v roce 2019: „Tehdy mi bylo devatenáct a pamatuju si, že to byl hrozně velký stres. Chtěla jsem si vést dobře. V Česku to byla velká událost, všichni o tom mluvili. A (Ashleigh) Bartyová mě tehdy zničila. Vůbec jsem si to neužila, byla jsem velmi smutná. Říkala jsem si, že pokud se do finále dostanu ještě jednou, musím si užít každý moment. I kdybych dnes prohrála, užila bych si to.“
O pocitech bezprostředně po mečbolu: „Člověku proletí hlavou snad úplně všechno, ale na prvním místě je úleva. V tu chvíli vám vůbec nedochází, co se děje. Hrozně jsem chtěla jít o boxu, ale nevěděla jsem kudy a jestli tam vůbec můžu jít. Viděla jsem Štěpána (manžela) se ségrou, jak tam slzí. Myslím, že jsou to první emoce, které jsem u něj za osm let viděla. Plakal sice i na svatbě, ale jinak to bylo asi po těch osmi letech. Miri (Kolodziejová) na mě mávala. Složitěji jsem to za nimi obcházela a pak jsme si všichni pobrečeli. Sdílet to se svými nejbližšími je na tom úplně to nejhezčí.“
O setkání s princeznou Kate a herečkou Emmou Watsonovou: „Je neskutečné, kolik se tu sešlo známých lidí. Ani se mi nesnilo, že mi předá trofej princezna Kate. Potkala jsem v chodbě také herečku Emmu Watsonovou. Mluvila na mě a já na ní zírala s otevřenou pusou, protože jsme milovníci Harryho Pottera. Je neskutečné, co se tu strhlo.“
O vítězství ve Wimbledonu jako zkoušce z tenisové dospělosti. „Pan Hřebec vždy říkal, že nejlepší roky jsou od pětadvaceti dál. Tak jsem si říkala, co se asi bude dít? Každý o sobě pochybuje. Já si říkala, jestli na grandslamový titul nebo top 10 vůbec mám. Na druhou stranu jsem věděla, že už jsem byla ve finále a blízko desítky. V mladém věku je ale hrozně těžký všechno ustát. Jenže dospěla jsem a tohle se stalo.“
12
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
