Po konci veleúspěšné kariéry se na závěr roku dočkal symbolického rozloučení s českými fanoušky během galavečera tradiční ankety. Spokojenost a pozitivní energie ale z 34letého Berdycha tryskala všemi směry dlouho před začátkem celé akce.

Dříve spíše uzavřený tenista, který nerad dával rozhovory a vytvářel si kolem sebe ochrannou „bublinu“, v sobotu ochotně rozdával úsměvy, autogramy a neodmítl jediného ze zástupu žadatelů o společnou fotografii.

„Zase se objevila ta vnitřní energie, tělo znovu ožilo a člověk má více prostoru se zase lidem otevřít,“ prozradil v exkluzivním rozhovoru pro Deník.

Tomáši, důstojnou rozlučku s kariérou jste samozřejmě prožil v Londýně. Je pro vás Zlatý kanár v Přerově alespoň možností rozloučit se s českými fanoušky?
Je to spíš taková hezká spojitost. Součástí této ankety jsem byl samozřejmě hrozně dlouho. Co si budeme povídat, je to asi poslední kanár, kterého dostanu. Při té příležitosti jsem rád, že tady můžu po takto dlouhé době být. Nemám moc rád, když se něco nazývá rozlučkou. Je to prostě akce, které se účastním a jsem tady rád. Rozloučení s celou mojí tenisovou kariérou bylo spojeno s Londýnem, tohle je ale samozřejmě skvělá akce, která mě provázela vlastně od malička. Od nějakých talentů a žáčků až po ta nejvyšší ocenění.

Vy jste se do Přerova na galavečer dostavil po devíti letech. Bylo to pro vás vždy časově tak náročné období, že jste nemohl dorazit? Proč to nevycházelo v minulých letech?
Bývalo to hodně komplikované. V tomto období sice sezona není, ale v plném proudu je příprava. Snažil jsem se využít každý den. To pro mě bylo nejdůležitější. Je to stejné, jako když stavíte dům a začátek trošku odfláknete, tak se vám to pak někde objeví. I proto jsem se tento čas snažil maximálně využít pro přípravu. Pětadvacátého nebo 26. prosince se pravidelně odlétalo do Austrálie…

To vám teď odpadá…
Letos už je ten program jiný. Poprvé po nějakých sedmnácti letech se nemusím připravovat a odlétat. Mám samozřejmě pořád své aktivity, ale už se to s Kanárem nijak nekříží. Jsem rád, že tady můžu být.

Konečně si taky po dlouhé době užijete pravé Vánoce, že?
Vánoce mám strašně moc rád. Člověk je moc během přípravy na sezonu neměl. Takže letos si to opravdu strašně moc užívám. Po sedmnácti letech se po Vánocích můžeme sbalit a jet s partou známých na hory, kde budeme přes Silvestra. Strašně rád lyžuji, což jsem celou dobu vlastně taky nemohl moc dělat. Dostal jsem se na hory snad dvakrát. Ale Ať to nevypadá jako stížnost. To zkrátka člověk musí obětovat. I proto jsem měl kariéru tak úspěšnou.

Přerov znáte dobře, jezdil jste sem třeba i s bývalým dlouholetým trenérem Tomášem Krupou, nemýlím se?
No, jasně. Já jsem tady s ním byl párkrát trénovat, i když hlavní základnou pro mě byl Prostějov, což je vlastně, co by kamenem dohodil. Ale už od dětských turnajů přes ligu jsme tu mívali tréninky. Většinou přes léto, kdy jsme využívali betonových kurtů, než jsme později začali jezdit do Ameriky.

Jak byste vůbec zhodnotil svou poslední sezonu v kariéře?
Byla úplně jiná. Nikdy jsem do sezony nevstupoval po tom, že bych půl roku nehrál. Měl jsem opravdu dlouhou pauzu, pak i dlouhou přípravu. Odletěl jsem do Austrálie a vše vypadalo moc dobře. Tělo drželo a dokázal jsem na výsledky navázat, jako bych žádnou přestávku neměl. Pak se ale ty problémy zase ozvaly. Člověk zjistí, že tam je něco vnitřně špatně. Takový ten vnitřní motor už jednoho rána prostě nenaskočil, nebyl tam. Pak přijde stav, kdy se člověk rozhodne posunout dál.

Musí to být asi zcela zásadní změna, je to tak?
Ta změna je velká. Člověk si musí vytvořit vnitřní bublinu, která ho izoluje od světa kolem. Opravdu to není jen o tom, že si jdete na kurt zapinkat, odehrajete zápas a pak letíte na druhý konec světa, kde zase svítí slunce a je hezky. Soustředění, napětí, nervy, co musíte dennodenně zvládat, to všechno není vidět. Když toho člověk pak nechá a má najednou čas na nejbližší i sám na sebe, objeví se zase ta vnitřní energie. Tělo znovu ožije a člověk má více prostoru se zase lidem otevřít.

Vypadáte skutečně velice uvolněně. Je to tím, že všechen humbuk kolem tenisu už je pryč?
Jo, musím říct, že jo. Je to samozřejmě nějaká část vývoje. Etapa, která na mou kariéru navazuje. Kvůli zranění jsem jí v poslední době dal skutečně maximum a vyzkoušel všechno možné. Vracel jsem se poprvé, podruhé, potřetí. Sám v sobě mám vnitřní pocit, že jsem vyzkoušel opravdu vše, co šlo. Ale teď už je prostor posunout se dál. Otočit list a ne se v tom donekonečna plácat. Vždycky jsem byl pro to, aby vše bylo co nejpřirozenější a vycházelo ze mě.

Ze všech vašich úspěchů je i s odstupem času tím největším finále Wimbledonu v roce 2010?
Individuálně je asi největším úspěchem v jeden moment ten Wimbledon, to je asi jasné. Musím ale říct, že tenis je krásný v tom, že to není jen o jednom turnaji. Je tady Davis Cup, spousta let a vzpomínek z dalších turnajů nebo třeba čtvrté místo na světě v konkurenci, která ještě dnes pořád hraje. Toho si cením.

V konkurenci Nadala, Federera, Djokoviče nebo Murrayho vám unikl vysněný grandslam. Mrzí vás to, nebo jste spíše rád, že jste mohl i takové tenisty sem tam porážet?
Je to pro mě pocta být součástí téhle éry, kdy jeden předhání druhého v tom, co se jim historicky povedlo. Moc si vážím toho, že jsem se na chvíli mohl i dostat mezi ně. Také oni se zasloužili o to, že jsem byl lepším tenistou. Samozřejmě, člověk by nějaký ten grandslam asi měl rád, ale na kdyby se nehraje.

Po ukončení kariéry jste mluvil o tom, že plány jsou nyní takové, žádné nemít. Pořád to platí?
Zase tak rychle se to nezměnilo (usmívá se). Je to kousek přes měsíc, takže zatím to pořád platí. Samozřejmě si nějaké věci pořád plánujeme. Chtěl bych vidět kus světa, kde jsem třeba nebyl. Takže plánujeme se ženou cestu během února a pak dál. Spíš chci mít čas na sebe a ty nejbližší, jak jsem už o tom mluvil.

A co bude potom? Rodí se vám něco v hlavě?
Myslím, že těch věcí bude spousta. Hlavně to musí vycházet ze mě a musím s tím být vnitřně spokojený. Aby mě ta věc vnitřně naplňovala, ne abych dělal něco, co musím a dennodenně by mě to zaměstnávalo. Toho teď bylo, myslím si, dost a je prostor pro něco jiného.

Česko má o tenisovou budoucnost postaráno, nejen mezi ženami. Jaké to je vidět, že třeba v Jonáši Forejtkovi nebo Vojtěchu Petrovi vám možná roste nástupce?
Přiznám se, že moc času sledovat mladé nějak blíž, jsem neměl. Dneska mě strašně překvapilo, když jsem viděl a slyšel všechny ty výsledky, které se jim povedly. Ať už těm nejmladším klukům, nebo Jonášovi a dalším kolem něj. Je příjemné slyšet a vidět, že následovníci tam jsou. I když dělat závěry je strašně těžké. Mě kdyby se někdo zeptal v šestnácti nebo sedmnácti letech, taky bych si na to netroufl. Určitě mají dobře nakročeno. Možná tady dnes proběhla trošku taková generační výměna.

Když se Deník ptal po konci vaší kariéry tenisových expertů, jak by vás charakterizovali, shodli se na jednom – obrovská profesionalita. Je to také to, co byste poradil mladým tenisovým nadějím?
Je to tak. I když – profesionalita. Ono je to složité slovo. Co si pod tím má člověk představit? Klíč k úspěchu by měl být takový, že člověk by ani tohle nemusel nějak zmiňovat. Nejde nikoho nutit a vysvětlovat mu, co to profesionalita je. Už to by bylo primárně špatně. Ta cesta k úspěchu je vážně dlouhá a mladí kluci by měli dobře vědět, o čem to celé je. Že je nutné obětovat úplně všechno. Ale i to je jen začátek, ten stavební kámen. Pak se to dá nazvat profesionalita, ale mělo by to vycházet hlavně z nich.

Co byste popřál čtenářům Deníku do roku 2020?
Za všechny sportovce bych popřál asi hlavně zdraví. Mě provázelo celou kariéru. Drželo takřka neustále na sto procent. Až na konci to tak nebylo. Takže ať zdravíčko drží, k tomu štěstí a ostatní si každý nějak zařídí.

Dáváte si nějaká novoroční předsevzetí?
Nad tím jsem nepřemýšlel (usmívá se). Asi budou hodně podobná těm, která jsem měl v předešlých letech. Zase se na to člověk ale může podívat jinak. To je právě to hezké, že najednou člověk vidí i takové věci s jiným pohledem, než jenom koukat, kdy zase přiletí balon a kdy bude další zápas.