Jak jste si užil rozloučení v Londýně?
Bylo to fakt pěkné. Takové hezké propojení, protože jsem se do Londýna několikrát kvalifikoval, takže jsem mohl zavzpomínat na jedny z nejhezčích momentů kariéry.

Setkali jste se i s hvězdnými kolegy, kteří se rvali na kurtech?
Přišel nám osobně pogratulovat Roger Federer, což byl asi nejhezčí moment z toho celého. Měli jsme hezkou krátkou debatu.

Který z tenisových momentů řadíte úplně nejvýše?
Strašně těžké, co z toho vyzdvihnout. Vždy jsem říkal, že tenis je v tomto výhodný, protože v něm máte víc cílů. Není to jen o tom vyhrát mistrovství světa, ale máte Davis Cup, honění se za grandslamy, co nejvyšší pořadí na žebříčku. Průřez těmito metami je celkem fajn, ale největší zážitek pro mě asi bude Wimbledon 2010.

Vítězství v Davis Cupu se před něj nedostane?
Jsou to dva rozdílné okamžiky, kdy člověk prožívá emoce sám a na druhé straně hrajete pro celý tým a zemi. Všichni v obrovské hale jen kvůli nám, je tam daleko více emocí. Soutěž se hraje celý rok, takže je to takové jiné. Prožíváte to rozdílně, má to kouzlo. Teď když v Madridu začíná, co začíná, tak mi to přijde hodně nezvyklé.

Jak chcete, aby na vás lidé vzpomínali jako na hráče?
Snažil jsem se zůstat vždy sám sebou. Je to jedna z věcí, na kterou jsem pyšný, že tenis mě odmala nijak nezměnil. Zůstal jsem takový, jaký jsem chtěl a jak mě rodiče vychovali. Váže se to i k tomu, že jsem snažil vždy udělat maximum. Byly tam chyby i negativní situace, ale i spousta skvělých zážitků. Lidi kolem si stejně vždy udělají obrázek sami. Jediný nástroj, jak jsem to mohl ovlivnit byl, že jsem šel na kurt vždy vyhrát a nějakým způsobem se chovat. Ať si pak každý udělá obrázek, vždy budou i nějací hateři, ale to ke sportu patří.

Mrzí vás hodně chybějící grandslamový triumf?
Nechtěl jsem končit s pocitem, abych si říkal, že jsem neudělal všechno. Kaňka to je, ale ke sportu to patří a beru to tak, že jsem byl v nejtěžší možné éře. Měl jsem štěstí pohybovat se mezi nejlepšími, co náš sport vyprodukoval, soupeřit s nimi a alespoň jednou je porazit. Jsou věci, na které spíš můžu být hrdý. A aspoň jsem měl každý den nějakou motivaci, za čím se hnát a holt to tak je, že něco nevyjde. Kdyby všichni všechno splnili, tak je to taky nudné.

Kdybyste měl možnost vybrat si, jestli hrát se současnými legendami nebo být ve slabší éře a mít možnost získat grandslam, co byste volil?
Nikdy jsem na kdyby moc nebyl, ale mít nějaký hezký pohár by se mi líbilo. Přece jen je to ten nejvyšší cíl, za kterým se tam dennodenně honíme.

Co vám tenis dal a vzal?
Pozitiva převažují. Ať už je to disciplína a pracovitost. Člověk musel obětovat každý den v těžkých i příjemnějších situacích. Bylo třeba zvládat krizové situace. Samozřejmě na druhé straně i ta sláva s tím spojená a peníze. Ale vše mělo nějaký vývoj a byla to škola života. Už když jste malý, tak vás někdo sbalí do auta, veze na druhý konec Evropy a musíte si uvědomit už v takovém věku, že tam nejste, abyste si zablbnul s kamarády. Hrozně to dá do budoucna. A co to vezme? Tím, jak je to individuální sport, tak jste po část kariéry sám. Člověk nemá čas na vrstevníky, je to trochu osamělý život. Ale poznávám, že po kariéře se to mění k dobrému. Myslím, že u kolektivních sportů je to naopak. Kluci jsou zvyklí, že se jich sejde dvacet v šatně, ale najednou jim to skončí a hrozně se to otočí. Tenisti to v tomto směru mají lepší.

Nebude vám chybět pocit vítězství a emoce s ním spojené?
Je fakt, že nejsilnější moment je stát na kurtu po vítězném utkání. Ale asi si nějak dokážu srovnat, že to byla součást etapy, která končí, a člověk si musí najít něco jiného, co mu bude přinášet radost a uspokojení.

Věříte, že nastupující generace s Lehečkou, Forejtkem či Svrčinou vás může nahradit?
Abych byl upřímný, neměl jsem tolik času je nastudovat, abych říkal, že tenhle má takový forhend a druhý má takový bekhend, to bych si vymýšlel. Začínají se škrábat nahoru, mají úspěchy v juniorkách, měli první zápasy v Davis Cupu, ale měl jsem dost práce se sebou, abych je mohl rozebírat. Je to však určitě něco, co mě bude zajímat. Je to něco, s čím se dokážu ztotožnit, přirovnat si to sám k sobě a mám určitý přehled, jak se tenis vyvíjí. Rozhodně to chci sledovat.

Na váš konec reagovala spousta lidí. Potěšil vás nějaký vzkaz obzvlášť?
V neděli mi psal Andy Murray, který byl v podobné situaci. Gratuloval mi za kariéru a vyjádřil respekt, že jsem takové rozhodnutí dokázal udělat. Jinak jsem ještě neměl čas všechny reakce projet. Určitě se na to musím kouknout.

Co rozhodlo pro definitivní konec?
Předcházely tomu různé okolnosti. Co jsem si protrpěl a vyzkoušel za poslední rok a půl, tak jsem se jednoho dne vzbudil a cítil jsem, jak kdyby mi něco zhaslo. Neměl jsem v tu chvíli sebemenší motivaci a chtíč. Nejen jít na kurt, ale ani za nějakým doktorem nebo fyzioterapeutem a znovu podstupovat to kolečko. Stálo by to akorát další trápení.

Nelákalo vás tedy zkusit ještě Australian Open, kam byste se zřejmě s žebříčkem dostal?
Pokud by bylo zdraví jako na začátku letošního roku, tak bych takhle neuvažoval. Ale abych jezdil od jednoho fyzioterapeuta k dalšímu… Člověk zjistí, že to, co tenisu potřebuje dát, najednou nemůže. Nemám rád, že bych šel nějak improvizovat, překlepat pár kol a čekat, jak se to vyvrbí. Takový jsem nikdy nebyl. Vzal jsem si papír na plusy a minusy a měl jsem jenom minusy. Nenašel jsem žádný požitek, který bych z toho mohl mít. Říkal jsem si, jestli mám zapotřebí se plácat kolem padesátého místa, což bych možná ještě rok zvládl, kdybych nějak objížděl turnaje. Ale moje kariéra si to nezasloužila.

Jaké se ve vás praly pocity?
Byla to až taková úleva, spadl mi kámen ze srdce. Člověk zjistí ze dne na den, že na něj nečeká každodenní stres, rutina a odříkání, které je s tím spojené. Bylo to vidět i na všech klucích kolem. První věc, co řeknou, že obrovský zápřah opadne a změní se jim svět. Člověk byl celý život tak trochu sobec, i lidi kolem mě si teď zaslouží nějaký čas. Člověk se musí i rozkoukat a užít si věci, na které neměl čas. Je ještě spousta věcí, co bych chtěl vidět.

Co vás láká?
Nejvíc asi Jižní Amerika. Opravdu si projet hory a zažít, jaké to tam je. To stejné třeba na safari.

Na kurt vás to už netáhne?
Ne, od toho jednoho dne to ze mě fakt vyprchalo. Dřív jsem se snažil, že si dám další pokus, člověka brněla ruka, sledoval, co se děje. Teď už to tak nemám. Pro mě to je jeden z nejlepších ukazatelů, že to bylo správné rozhodnutí ve správný čas.

Rakety máte schované ve sklepě. To není kvůli tomu, že by vás mohli lákat, abyste je ještě vzal do ruky?
Ne, to je akorát, že by mi překážely. (směje se) Mám rád pořádek, a když je denně nepotřebuji, tak jsem je schoval. Není to tak, že bych se na ně nemohl dívat a nemohl sledovat tenis.

Čeští fanoušci vás ale možná uvidí v létě na exhibici v rámci prostějovského turnaje, je to tak?
Od pana Černoška už jsem tento dotaz dostal a rád bych si zahrál. Není to ale v plánu jako moje rozlučka, to už jsem si odbyl. Když bych se někde objevil, tak to není o tom, že bych se chtěl poněkolikáté loučit. Do léta je ale času dost, tak uvidíme.

Co jinak plánujete do dalších měsíců?
Nechci si dávat žádné cíle, teď určitě ne. Byla to jedna z věcí, co mě provázela celou kariéru, posledních patnáct dvacet let. Na každý nadcházející den jsem měl plán, co je třeba od rána do večera udělat. I to je tedy třeba lehce změnit, člověk se toho přejí. Občas se akorát chytnu, že si nastavuji budík. (usmívá se) Opravdu nemám teď nic, co bych si chtěl nalajnovat a k čemu se upnout. Některé věci jsou do budoucna nachystané, ale jestli to bude za měsíc nebo dva roky? Nechávám tomu volný průběh.

Mohou vaše kroky v budoucnu směřovat k tenisu?
Neříkám, že to bude jedna z prvních variant, ale nechci nic vyvracet, aby mi pak někdo říkal, jak jsem tvrdil, že to nikdy dělat nebudu. Pokud by mě to nějakým způsobem lákalo, tak možností je spousta. Bavili jsme se i s Davidem Ferrerem a ten z toho ani pořádně nevypadl. Pár týdnů pomáhal Bautistovi, sám chce hrát veteránské turnaje, asi bez tenisu vyloženě nemůže být. Má naplánované i nějaké maratony, pohyb zřejmě extrémně potřebuje. (směje se)

Jak je na tom nyní vaše tělo co se pohybu týče?
Sport mi obecně nevadí. Když vrcholový sportovec končí, asi není dobré, aby tělo úplně odložil. Kolo a nějaká jednoduchá cvičení můžu dělat bez omezení. Ale tenis mi zatím nedělá dobře a problémy pak přetrvávají, takže to zatím nechávám. Sportu se jinak nebráním, jen tenis je taková potvora.