A pak je tu Daniil Medveděv. Vedle výše zmíněných kolegů se tenhle rodák z Moskvy vyjímá dost netradičně. Ne, jeho hra rozhodně neoplývá elegancí, vytáhlý Rus se po kurtu často potlouká s nepřehlédnutelnou porcí „klackovitosti“. Po technické stránce to v porovnání s takovým Thiemem také není žádný zázrak.

Ale funguje to. „Myslím, že v posledních dvou zápasech jsem hrál neuvěřitelně dobře,“ pousmál se Medveděv chvíli poté, co potěžkal trofej pro vítěze Turnaje mistrů.

Porazil na něm tři nejlepší tenisty světa: Novaka Djokoviče, Rafaela Nadala a v bitvě o titul i Thiema.

Šlo o zatím nejvýznamnější triumf v kariéře čtyřiadvacetiletého čahouna. Čekali byste, že po vítězném míčku začne křepčit, klesne v děkovné póze na kolena nebo si alespoň pěkně po gladiátorsku zařve? Kdepak. Medveděv nehnul ani brvou, jen vyklepal míčky z kapsy kraťasů a s ledovým klidem podal ruku soupeři.

Z vítězství se neraduje

„To je teď můj styl,“ řekl na vysvětlenou. „V tenise jsem asi první, ale ve fotbale už jsem viděl hráče, kteří neoslavují. Ze svých vítězství se prostě neraduji,“ dodal s tím, že pokud uspěje na grandslamu (což má v plánu), zachová se navlas stejně.

Dříve takový kliďas nebýval. Na loňském US Open si drzými posunky a výrazem nevychovaného fracka znepřátelil newyorské publikum, které pak na něj divoce bučelo. Medveděv se tomu jen smál a navzdory nevoli fanoušků došel až do finále. „A právě tehdy jsem se rozhodl, že na kurtu nebudu slavit,“ tvrdí.

Zkrátka každým coulem originál. Poněkud „rozvolněný“ přístup má i ke své ka-riéře, v níž střídá období úspěchů (loni to bylo šest finálových účastí v řadě) se sériemi slabších výsledků.

V Londýně ale předvedl, že má na to, dokázat velké věci. „Přišel čas pro nás, mladší hráče. Doufám, že se na vrcholu udržíme stejně dlouho jako Novak, Rafa a Roger. Už jsme dokázali, že jsme schopni tyhle legendy porážet i na velkých turnajích,“ uzavřel Medveděv.