Proč bychom se v Česku měli zabývat recyklací vody?
Ač se to nezdá, Česká republika je dle posledních údajů ČHMÚ zasažena globálním oteplováním výrazně víc než řada jiných států. Rychlost zvýšení průměrné roční teploty je za poslední dekádu ve srovnání s celosvětovým průměrem dvojnásobná. Zásadní je dopad na dostupnost vody. Přestože dlouhodobý srážkový normál se v Česku drží na hladině zhruba 650 milimetrů za rok, kvůli oteplování, změnám ve využití krajiny i změnám v intenzitě a frekvenci srážek se dostupnost vody dlouhodobě v Česku snižuje. Ve vyhodnocení dostupnosti vody v Evropě je Česká republika na neradostném pátém stupni od konce žebříčku koeficientu dostupnosti vody WEI +, vedle Kypru, Řecka, Španělska a Turecka.

Co se s tím dá dělat?
Řešení ke zvýšení dostupnosti vody je celá řada. Český stát již v roce 2014 založil meziresortní komisi VODA-SUCHO a v roce 2022 dokonce vznikla Ústřední komise pro sucho. Existují technická řešení, jakými jsou například příprava a realizace významných objemů akumulace vody, tedy přehradní nádrže, ale komplikovaný povolovací postup znamená, že reálně se plánovaná přehrada dokončí v horizontu desítek let.

Budoucnost vodyBudoucnost vodyZdroj: Budoucnost vodyTolik vychvalovaná řešení, jako jsou například umělé mokřady, sice lokálně sníží teplotu, ale často za cenu zvýšení lokálního deficitu vody. Nesmíme proto zapomínat na metodu, která má prehistorický původ – infiltraci. Běžně se používá břehová infiltrace (přirozené zasakování vody do břehů v okolí řek, potoků, rybníků atd., pozn. red.), která slouží například pro zdroj pitné vody v Káraném (druhý nejvýznamnější zdroj pitné vody pro Prahu, pozn. red.), ale neměli bychom se bát ani použití infiltrace vyčištěných odpadních vod.

Někteří spoluobčané váhají nad konzumací recyklovaných produktů či vody. Ale v případě infiltrace prochází voda nejprve procesem čištění na čistírně odpadních vod, poté při pomalém transportu v půdě a až na konci ji čeká další proces úpravy na vodu pitnou. Musíme tedy zlomit tuto psychologickou bariéru. Těší mne, že u mladých vidím připravenost změnit své chování, abychom dosáhli udržitelnosti.

Jak infiltrace v praxi vypadá?
Řízenou infiltraci si představte jako systém nádrží či studen, které umožňují vtlačit do podzemí vodu. Tato metoda se s úspěchem využívá již dlouhá léta. Oproti tomu stojí standardní takzvaná břehová infiltrace, kdy budujeme podél vodních toků studny, které mají spojitou hladinu s hladinou v řekách či potocích. Pro reálnou ilustraci nemusíme daleko. Vodárna Káraný má jak břehovou infiltraci, kde odběr vod probíhá ze studní napojených na hladinu Jizery, z počátku minulého století, tak i řízenou infiltraci v Sojovicích, která funguje od roku 1968 s kapacitou téměř tunu odebírané vody za sekundu. Každý se může s detaily seznámit na vlastní oči – jedná se zastávku číslo 18 naučné stezky z Lysé nad Labem do Čelákovic. Je nutné si ale uvědomit, že řízená infiltrace se v Česku budovala s cílem doplnit zdroje pro výrobu vody pitné, nikoliv vytvořit zásobárnu vody pro horší časy.

Jak jsou na tom s infiltrací v zahraničí?
V zahraničí je v suchých oblastech běžná infiltrace vyčištěných odpadních vod do podzemí a jejich následné využití na úpravu vody pitné. Jedná se vlastně o vylepšení přímé úpravy vyčištěných odpadních vod pro výrobu pitné vody, kdy půdní vrstvy a podzemní akvifery (podzemní vrstva nasáklá čerstvou vodou, často obrovský podzemní prostor nasycený vodou, pozn. red.) poskytují další úroveň dočištění vod.

Řada z nás zaregistrovala extrémní sucho v Katalánsku a problém Barcelony s vodou. Tady by bez řízené infiltrace byla místní vodárna již na konci loňského roku doslova na suchu. Významná část vyčištěné odpadní vody se totiž vtláčí do podzemí, aby tvořila bariéru pro slanou vodu, která by jinak kontaminovala vodu pitnou. A v Asii, například v Hongkongu nebo v Honolulu, je dnes naprosto běžný standard zbudovat recyklační schéma při výstavbě nového města nebo při rekonstrukci čistírny vod. Dokonce třicet let stará evropská směrnice o čištění městských odpadních vod na recyklaci pamatuje, nicméně formou velmi obecného konstatování o preferenci recyklace vyčištěných odpadních vod.

A co v případech, kdy infiltrace není z různých důvodů možná?
 Přímořské státy mají stále možnost využít odsolování mořské vody pro výrobu vody pitné. Pokud taková možnost není, zůstává ve hře přímé využití a úprava vyčištěných odpadních vod na vodu pitnou. Příkladem je hlavní město Namibie Windhoek, které leží na náhorní plošině s minimem dostupné vody. Společnost Veolia tam ve sdružení s firmou Wabag zrealizovala celosvětově první velké zařízení pro přímou recyklaci odpadní vody na vodu pitnou. Každý rok je využito sedm milionů kubíků chemicky a biologicky vyčištěných odpadních vod a po další úpravě a hygienickém zabezpečení jdou jako pitná voda obyvatelům. V řadě dalších zemí, například v Austrálii, Asii, nebo v poslední době i například v Kalifornii v USA, se již vyrábí voda pitná z vody odpadní. Nejčastěji se ale právě mezi vypouštění a odběr staví půdní blok jako dodatečná bariéra.

Proč jsou jiné státy v recyklaci o tolik dále než Česko?
Protože byly postaveny před problém nedostatku vody již dávno. Například Izrael či Španělsko neměly vzhledem k teplému klimatu, nedostatku vodních zdrojů a intenzivní zemědělské výrobě jinou možnost než rozjet recyklaci a paralelně začít realizovat odsolovací úpravny vod. Například v Izraeli naše společnost postavila společně se společností IDE druhou největší odsolovací úpravnu vod Ashkelon s roční produkcí vod přes 100 milionů kubíků, což je tolik, kolik vypije Praha. My ale v Česku moře nemáme, takže musíme najít jiný zdroj. Velké povrchové zdroje budou s rostoucí průměrnou teplotou i vyšší energií slunečního záření dopadající na zemský povrch ohrožené vyšším odparem. Postupně nám tedy stejně nezbude nic jiného než přemýšlet o tom, jak uměle zvýšit množství vod zadržených v krajině a půdě.

Pro jaké účely se nejčastěji recyklovaná voda používá? 
Pokud porovnáme roční celosvětovou produkci recyklované vody, většina se využívá v zemědělství, dále v energetice a průmyslu. Výroba pitné vody z vody recyklované stále zůstává minoritní. V EU platí od poloviny minulého roku směrnice pro úpravu vyčištěné odpadní vody před využitím v zemědělství, ale Česko se rozhodlo vzhledem k nízkému využití umělých závlah k těmto pravidlům zatím nepřistoupit. I přes rychlý růst v posledních letech je zatím z vypouštěných vyčištěných odpadních vod v EU recyklováno jen 2,5 %.

Jaký postoj mají lidé k recyklované vodě?
Nejenom v Česku, ale celosvětově stojíme před problémem vnímání recyklovaných produktů. Průzkum veřejného mínění, který pro nás realizovalo IBRS v roce 2020, odhalil, že řada z nás je zatím proti recyklovaným potravinám minimálně zdrženlivá. Snažíme se tento trend ale obrátit – příkladem může být udržitelná kuchyně Miluše Makó v naší restauraci Green Table ve Florentinu, které pracuje s naprosto minimálním odpadem, nebo pivo ERKO z recyklované vody, které si v této restauraci můžete dát.

Jaká další vodní inovace vás v poslední době zaujala?
V Česku již přes 15 let připravujeme a realizujeme projekty, které využívají nízkopotenciální teplo pro vytápění budov či technologické účely. Celosvětově má naše skupina celou řadu realizací. Například v Budapešti naleznete několik významných instalací tepelných čerpadel na kanalizaci, určených zejména pro lokální spotřebitele, jako jsou nemocnice a tak dále. Teplota vody v kanalizaci je ještě o pár stupínků vyšší než teplota vody, která odtéká z čistírny odpadních vod.

Zmínil bych také projekt, který připravuje Pražská vodohospodářská společnost. Vyčištěná odpadní voda, která má celoročně výrazně vyšší teplotu než Vltava, totiž může poskytovat ohromnou tepelnou kapacitu. Projekt realizace tepelných čerpadel na nové vodní lince Ústřední čistírny odpadních vod by měl mít až 180 megawatt instalovaného výkonu. Po průchodu tepelnými čerpadly s dotací zhruba jedné čtvrtiny elektrické energie se může teplo dálkově dodávat do vybraných oblastí.

Otázkou všech projektů využívání nízkopotenciálního tepla je ale ekonomika. Je nutné znát reálné využití produkovaného tepla v roce i výslednou cenu tepla z tepelných čerpadel oproti ceně substituční, kterou jsou lokální plynové zdroje či ceny tepla z tepláren, případně odpadního tepla ze zařízení pro energetickou valorizaci odpadů, jako jsou Malešice i vyrůstající zdroj v Mělníku. Jinými slovy, musí se to finančně vyplatit.

A co vám zatím z takového porovnání vychází do budoucna? Vyplatí se stavět tepelná čerpadla?
Budoucnost v oblasti tepelných čerpadel vidím, a to i v pasivních systémech rekuperace tepla z vodních toků, které jsou zatím plně nevyužitý zdroj. Ovšem pokud vodní toky v Česku zůstanou tak, jak je nyní známe.

Ing. BENEŠ Ondřej, Ph.D., MBA, LL.M. * 1974

- Absolvoval inženýrské studium oboru technologie vody a řízení chemického průmyslu a navázal doktorským studiem v oboru technologie vody na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.
- Po získání doktorátu nastoupil do společnosti Anglian Water v Británii, kde se vypracoval na pozici vedoucího provozu.
- Další jeho kroky směřovaly zpět do České republiky, do společnosti Veolia, kde má na starosti rozvoj a technické řízení.