A zapravdu jí dává i studie společnosti PwC, podle které jsou ženy v České republice nadále placeny výrazně hůř než muži na stejných pozicích a za uplynulý rok se tento rozdíl ještě zhoršil. Ženy vydělávají v průměru o 20 procent méně než muži. Loni se přitom uváděl rozdíl nižší, 18,9 procenta.

„Za posledních 20 let se tak tento rozdíl téměř nezměnil, v roce 2000 byl rozdíl v platech 22 procent. Česká republika patří v tomto směru mezi nejhorší země v rámci OECD,“ uvedla expertka PwC na řízení lidských zdrojů Andrea Linhartová Palánová. Horší situace je jen v Japonsku, Estonsku a v Jižní Koreji.

Existují i pozitivní příklady, ale protože v Česku je zvykem o penězích nemluvit, nejsou hojně medializovány. Zaměstnanci se ale často ve mzdových předpisech neorientují a neví, jak se jejich mzda stanovuje. Nevědí pak, na co mají nárok.

Není pravidlem říkat si, kdo jaký má plat, příplatky nebo odměny.

„I to přispívá k utváření jakési šedé zóny, kde mohou diskriminační prakticky existovat a bujet, protože na ně není vidět,“ vysvětlila šéfka Gender Studies Johana Jonáková.

Možné zlepšení situace naznačují i některé příčiny nerovnosti v odměňování. Jonáková například uvedla, že se v organizacích dostatečně nezdůvodňují mimořádné odměny, takže je možné, že jejich přiznávání je jen na základě libovůle.

Závan změn tak přináší do ČR působení velkých světových korporací, které mají genderovou platovou rovnost na vysokém místě hodnotového žebříčku či ji dokonce zakotvují do svých etických kodexů.