Alespoň tak můžeme soudit podle námětů, jež v poslední době filmaři volí. Půl roku po francouzském snímku Nauka o snech se do českých kin dostává drama Hezké sny, které taktéž reflektuje téma úniku do vysněného světa z kruté reality.
Její krutost spočívá především ve každodenním stereotypu. Garry každý den skládá hudbu k reklamám, což ho absolutně nenaplňuje, a každý večer před spaním své ženě, posedlé čistotou zubů, nezúčastněně řekne, že ji miluje. Jednou ale potká dívku svých snů – ve snu.
Každou noc se dívka vrací a opravdu chová jako ve snu: myslí jen na sex, moc toho nenamluví a kdykoliv se může naklonovat do několika osob, aby Garryho opravdu plně uspokojila. Garry začíná být sny posedlý. Koupí si knihu Lucidní snění pro lepší život a zapíše se do kurzů snění.
Najednou však zjistí, že vysněná žena existuje i ve skutečnosti. Že jeho podvědomí si obraz ženy pamatovalo z jakési reklamy. Snaží se ji ještě více přizpůsobit své snové vizi – rád by změnil její styl oblékání a účes, čímž se podobá Jamesi Stewartovi v Hitchcockově Vertigu (Ano, feministky film proklejí – žena je to opravdu pouhý objekt vnímaný skrze muže). Ale sen je sen, takže ani vysněná dívka není ve skutečnosti tou pravou. „Všechno, o co stojíš, je v tobě,“ říká mu lektor snění Mel, takže se Garry opět vrací ke snům. Realitu a sen odlišuje režisér Jake Paltrow i formálně – zatímco skutečný život je snímám dokumentárně laděnou nesenou kamerou, sny natočil ve statických záběrech.
Zajímavé je také obsazení. Roli Garryho režisér nabídl Martinu Freemanovi, komikovi známému z britského seriálu Kancl; pábitele Mela si s chutí zahrál Danny DeVito, který byl snímek osobně představit na festivalu v Karlových Varech. Paltrow také obsadil dvě krásné a slavné herečky, svou sestru Gwyneth Paltrowovou a Penélope Cruzovou, přičemž první, navlečená do volných sukní, hraje manželku, tedy tu průměrnou, Cruzová v přiléhavých modelech zase tu vysněnou dívku.
„Kdo vymyslí věčný sen, vydělá na tom miliardy,“ říká Garrymu Mel. Když se do něj Garry v závěru dostane, je opravdu šťastný. De facto happy end, ale děsně depresivní… Ale nejsme my, filmový diváci, stejní? Neutíkáme snad také do snů – byť filmových? A nevydělávají na našem „snění“ jiní miliardy?
