Legenda australského hardrocku pracovala na své nové desce dva roky. Je to znát a je co poslouchat. Patnáct skvělých písniček z dílny bratrů Youngových tvoří dohromady nejdelší nahrávku v historii AC/DC.

A také jednu z nejlepších, a to nejen podle zúčastněných muzikantů. Superlativy nešetří ani světová média v čele s renomovaným hudebním magazínem Rolling Stone, který se v nadšené recenzi zmiňuje o „hořící obloze, krví podlitých očích, burácejících bouřích, blescích, slejvácích a pěkných babách“. Název patnáctého studiového alba nezničitelné kapely, založené roku 1973 v australském Sydney, zní Black Ice, což je odkaz na skotskou zimu, jak ji v dětství zažívali glasgowští rodáci Angus a Malcolm Youngové.

Sourozenecké duo skvělých kytaristů, tvořící pevný a neměnný základ AC/DC, slýchalo v zimním období z rádia často větu: „Pozor na černý sníh!“ Obraz černého sněhu nyní skvěle zapadl do image tvrdých hochů, kteří při hraní neberou zajatce a před jejichž muzikou je lepší uhnout z cesty, nechcete- li být hned v první písničce převálcováni temným rokenrolovým vlakem. Ve Skotsku bývala podle slov zvrhlého školáka Anguse Younga „taková kosa, že to rolovalo jazyk“.

Jazyk se roluje i z ostrých riffů v neskutečně dobře vystavěné skladbě Skies On Fire, ve které si zpěvák Brian Johnson zkouší, jak by mu seděla soulová poloha. Vybočit ze zavedeného pěveckého stylu (charakteristický řezavý chrapot na hranici jekotu) ho přiměl producent desky Brendan O'Brien – tentýž člověk, který se schovával za hammondkami na televizním „unplugged“ koncertu Boba Dylana, na albu Mirror Ball dal dohromady Neila Youga s Pearl Jam a na cédéčku Magic vystavěl kolem Bruce Springsteena tak mohutnou zvukovou zeď, že ji neprorazili ani tři kytaristé naráz.

Je to jenom rokenrol

Přestože hudební odborníci řadí AC/DC tu k hardrocku, jindy k heavy metalu a občas také k bluesrocku, členové skupiny o sobě tvrdohlavě prohlašují, že hrají obyčejný rokenrol. Tak či tak, na rozdíl od mnoha jiných kapel tkví síla téhle formace v její konzistentnosti a věrnosti žánru, ať už je jakýkoli. Až na drobné výstřelky (například Angusova hra slidem v písni Stormy May Day) jsou to pořád ti samí „Ejsiči“, kteří v roce 1980 vydali své dosud nejúspěšnější album Back In Black. Pro Briana Johnsona, jenž do rozjetého vlaku naskočil po smrti původního zpěváka Bona Scotta, to tehdy byla premiéra. Nyní je v AC/DC už skoro třicet let, „zpátky v černém“ se ale vrátil mladší než kdy jindy.

AC/DC: Black Ice
SonyBMG 2008
Celkový čas 55:37