Jste v polském Těšíně, městě nazývaném malou Vídní. Máte k Rakousku blízko. Už jste si město prohlédl?

Jsem tady krátce, ale leccos už jsem viděl. I tady je poznat, že Rakousko ovlivnilo okolní země. Když jsem byl na kongresu v Lublani, to je prostě rakouské městečko včetně těch domů. A i tady je to cítit. Je zde krásné náměstí, nádherné divadlo, postavené ve stylu vídeňské secese. To, že se městu říká malá Vídeň, slyším poprvé, ale vím, že máte těšínské Benátky. Je to kouzelné. Prohlédl jsem si také muzejní expozici, je moc pěkná. Zejména mne zaujala zajímavá sbírka vojenských čepic. (Born je vášnivým sběratelem pokrývek hlavy – pozn. red.).

Vystavoval jste v různých zemích světa. Které byly pro vás nejzajímavější?

Největší zahraniční výstavy jsem měl ve dvou zemích, které mám vyloženě rád. A to je v Aténách v Řecku a v tureckém Istanbulu. Výstavy byly v krásných prostorách, takže jsem byl spokojen.

Kdysi jste prohlásil, že si přejete, aby lidská hloupost, která vymyslela hranice pomyslné i skutečné, jednou zmizela. A byl jste optimistický. Hranice zmizely. Je to důvod, že jste udělal výjimku a navštívil svoji výstavu v Polsku. Víme, že to nemáte ve zvyku.

Na své výstavy rozhodně nejezdím. Možná to byl jeden z důvodů. Navíc narodil jsem se na podobném území, v česko – rakouském pohraničí, kde je také dvojjazyčnost a dvě kultury. Avšak hlavní důvod byl ten, že jsme se s paní kunsthistoričkou z muzea i jejím manželem skamarádili v Řecku, kam jezdíme již několik let na dovolenou. Když mě paní Irena oslovila, abych udělal u nich výstavu, souhlasil jsem. Možná mi to budou jiní zazlívat, avšak slíbil jsem a dodržel slovo.

Jste autorem stovek humorných námětů. Odkud je berete a jak jste se vlastně k ilustraci dostal?

Když jsem byl jinoch, procházel jsem si často knížky, které jsem dostával. Knihy jsem si také půjčoval v knihovně nebo od známých. Už tehdy mi bylo jasné, že chci dělat ilustraci. Umínil jsem si, že budu ilustrátorem. Nebylo však jednoduché dostat se na vysokou uměleckoprůmyslovou školu. Začínal jsem v ateliéru profesora Antonína Pelce, který se oficiálně nazýval ateliér karikatury a ilustrace. Tím pádem jsem si splnil svůj klukovský sen. Zaplať pán bůh za to, že to člověka celý život pořád baví.

Děti okouzlily zejména postavičky z Večerníčků, asi nejvíce nerozlučná dvojice Mach a Šebestová. Jak tyto postavičky vznikaly?

První, co jsem věděl, že to musejí být kluk a holka. Bylo také jasné, že musejí mít psa. Dělal jsem to podle naší dcery, která tenkrát chodila do školy, a jejího bratrance. Ten nosil brejličky a chodil do úplně jiné školy. Od nich jsem vyšel a tak vznikla nerozlučná dvojice – blondýnka s dlouhými vlasy a buclatý kluk s brejlema.

Máte nějakou oblíbenou ilustraci ze všech těch, které jste vytvořil?

Vždycky mám rád tu poslední knížku, kterou dělám. Loni jsem ilustroval verše svého oblíbeného autora Christiana Morgensterna. Kniha se jmenuje Zbornaplaz aneb Adolf Born a Christian Morgenstern. Vytvořil jsem vlastní vizi světa Morgensternových básní, s jejich vážným i nevážným, temným i hravým humorem. Splnil jsem si svůj celoživotní sen.

EMILIE ŚWIDROVÁ