Recenze - Americká písničkářka možná vypadá jako šprtka z vejšky. Taky že vystudovala geologii a čínštinu a intelektuální zázemí ve svých textech neskrývá. Dokáže ale i pořádně hrábnout do strun; na novince Saltbreakers dokonce o trochu víc než na předchozí desce Year of Meteors.

Přestože vyrostla ve vnitrozemském Coloradu, napříč jejími alby - má jich na kontě šest - se táhne silný motiv vody, potažmo oceánu. Na Saltbreakers nepřehlédnete "mořský" booklet, Ocean Night Song si pohrává s obrazy pirátů, Pacifiku, japonských rybářů i mořských panen. Vodní poetika a poklidný akustický zvuk z Laury Veirs dělají kolegyni té podoby Emiliany Torrini, jakou před dvěma lety ukázala na CD Fisherman's Woman.

K Pacifiku to Lauru zkrátka táhne. Doslova: vlna feministického punku z metropolí amerického Severozápadu (7 Year Bitch, The Gits, Sleater-Kinney) ji při studiích na univerzitě v Minnesotě inspirovala k založení vlastní dívčí kapely Rair Kx! Později se sama přestěhovala do Seattlu, teď žije v Portlandu.

Ale punkové kořeny byste u ní dnes hledali marně. Její desky vycházejí na labelu Nonesuch, který si kromě experimentátorů a world music (Buena Vista Social Club, Youssou N'Dour) libuje v popových excentricích typu Magnetic Fields či Wilco.

Jsou plné poklidného akustického pobrnkávání, jehož tradici na Severozápadě udržují lidé jako Damien Jurado, David Bazan nebo (dnes už mrtvý) Elliott Smith. Na strohém albu Year of Meteors tenhle typ muziky ořezala na dřeň, na Saltbreakers se zase vrací k bohatším aranžím a hřejivějšímu tónu.

I tady se samozřejmě najde řada songů, kde je její hlas obalený jen vybrnkáváním a minimální účastí několika málo dalších nástrojů (kromě Ocean Night Song například ukolébavka Nightingale nebo závěrečná Wrecking). Stejně jako písničky z Year of Meteors jsou stvořené k nočnímu poslechu, ale oproti pocitu nesmírné oblohy plné chladně pomrkávajících hvězd sálají spíš pohodou vyhřátého obýváku.

Občas se Laura vytúruje i do vyšších obrátek, nechá přiložit pod kotel a vyrukuje s vypalovačkou, u níž by si člověk dokázal představit i pořádně nabroušenou kytaru. Takovým kouskem je tu hlavně Phantom Mountain. Spíš než na poryvy energie však většinou sází na decentní pestrost: skladby dokreslují pečlivě naaranžované doteky kláves, saxofonu, houslí či zvonečků.

Všechny nástroje kromě houslí obsluhují členové její doprovodné kapely, která se jmenuje stejně jako tahle deska. Bubeník Tucker Martinez album navíc produkoval. Mezi hosty najdete slavného jazzového kytaristu Billa Frisella (ruku k dílu přiložil v To the Country) nebo sbor Cedar Hill Choir.

Jak už to u podobně melancholické muziky bývá, texty míří do hlubin zpěvaččiny duše a zahalují svůj význam poetickými metaforami.

I při jejich unikavosti nicméně není nijak troufalé nacházet v nich zašifrovanou hlavně tematiku vztahů. Song, ve kterém se ji Lauře podařilo naroubovat na její oblíbenou mořskou obrazivost asi nejlíp, je Cast a Hook in Me.

Vrchol desky představuje nesmírně chytlavá titulní věc s mužskými sbory v refrénu, ke kterému se stejně jako v případě podobné letní pohodičky Cool Water z Year of Meteors může přidat i člověk se zcela minimální znalostí angličtiny. Nejspíš se zaháčkuje tak pevně, že se nebude moct dočkat dalšího alba.

Má štěstí; Laura je seká tempem jedno za rok.

Laura Veirs: Saltbreakers. CD, 44 minut, vydala firma Nonesuch, 2007.