Výstavu Mikoláš Aleš 1852–2007 uspořádala Správa Pražského hradu spolu s Národní galerií v Jízdárně Pražského Hradu. Rok 2007 není v názvu omylem ani náhodou, neboť původním záměrem výstavy bylo dokumentovat i proměnu recepce Alšova díla v průběhu doby. Tento záměr byl ale dodržen pouze v katalogu. Prochází-li návštěvník výstavou, je dobré, aby měl katalog v rukou, protože bez něj těžko porozumí záměrům autorů výstavy. Jenomže katalog stojí 250 Kč a není tedy každému návštěvníku dostupný, zvláště stojí-li vstupné 140 korun.

Výstava kromě vystavených obrazů a kreseb (s uvedením jejich názvu a majitele) neobsahuje žádné doprovodné texty, které by pomáhaly pochopit výběr a řazení exponátů. V zadní části galerie si může návštěvník prohlédnout nábytek a předměty z Alšova bytu, bohužel naskládané, jako by byly právě složeny ze stěhovacího vozu. Podle průvodního letáku i katalogu bylo ambicí výstavy „tvorbu Mikoláše Alše nejen představit, ale zároveň i sledovat paralelně alšovskou legendu, která přijetí jeho díla neodmyslitelně provází.

Respekt a renomé, jež Alše doprovázely, pramenily stejnou, ne-li často větší měrou nejen z jeho uměleckých kvalit, ale také z mimouměleckých aspektů“. Proměnu recepce Alšova díla můžeme vnímat pouze v katalogu. Tak hned v jeho úvodu je zaznamenána ideologizovaná výstava právě v Jízdárně Hradu v roce 1979.

Rovněž je připomenut životopisný film z roku 1951 s Karlem Högrem v titulní roli, jímž byl nadlouho petrifikován mýtus Alše jako strádajícího, ale bojujícího lidového umělce. Kundera a Aleš Hlavní kurátor výstavy Ondřej Chrobák v katalogu dvakrát cituje Milana Kunderu. Nejprve v kapitole Osud umělce v Čechách připomíná Kunderův esej Nechovejte se tu jako doma, příteli, kde Kundera „na příkladech Stravinského, Janáčka a Franze Kafky bolestivě vypočítává nezvratitelné škody spáchané následnou manipulací s jejich odkazem“. Podruhé je citována povídka Nikdo se nebude smát, v níž hraje roli grafomanská alšovská studie neodbytného pana Zátureckého.

Významnější prostor je na výstavě věnován méně známým Alšovým dílům, kartonům, studiím a kresbám, zatímco ty notoricky známé, jako třeba slavné kresbičky ze Slabikáře či Betlém, jsou umístěny spíše okrajově. Překvapením jsou kresby Jana Alše, Mikolášova staršího bratra, jehož tragická smrt zůstala záhadou. Jmény Alše i Františka Ženíška jsou podepsány i návrhy cyklů pro Národní divadlo, kvůli jejichž autorství vznikl mezi oběma umělci konflikt. Na balkoně Jízdárny lze zhlédnout pozoruhodnou tříkanálovou videoprojekci, která rekonstruuje někdejší návrh Františka Žákavce, aby cyklus Vlast byl umístěn v dřevěné chatrči na vrcholku hory, kam by návštěvníci museli stoupat jako poutníci. Výstava však nechtěla bořit mýty a legendy, jako spíše upozornit na mnohovrstevný kontext recepce Alšova života a díla.