Do literatury jste vstoupil roku 1945 sbírkou básní Sláva uřknutí a už v těchto básnických počátcích jste se hlásil především k poezii Františka Halase. Včera jste ale dostal cenu Jaroslava Seiferta. Jeho poezie byla přece jen odlišná od Halasovy – jaký je váš vztah k Seifertovi?

Jaroslav Seifert je velmi krásný básník, s kterým mám důvěrný poetický styk odjakživa a dojakživa. Halas byl takový náš protektor mladých. Seifert byl usměvavý básník, který se na nás díval ze své distance, byl vždycky velmi milý. V době, kdy nebyla možná korespondence mezi Západem a Československem, mi Seifert poslal pozdrav z Prahy, ale pohled poslal z Polska, kde byl na nějakém zájezdu, protože jinak to bylo velmi nebezpečné. Seifert, Halas, ale také Holan a Hora, to byla pro mě čtveřice nejdůležitější.

Nicméně Halas svým sklonem k úspornosti a metafory a váhou slova vám byl přece jen nejblíž…

Snad. Dlužím velice Halasovi. Ale mám hodně dluhů – i když teď, jak doufám, už nedlužím nic.

Česká literatura dluží naopak vám, protože jste byl příliš dlouho zamlčován.

Ale já jsem nemlčel, já jsem mluvil. I když jsem byl zamlčován, vždycky jsem psal.

Bohužel se po celá desetiletí vaše poezie u nás nevydávala.

Ale vždycky se to nějak vědělo. Já jsem tu a tam dostával nějaké zprávy.

Když jste žil tak daleko od Čech, měl jste kromě občasné korespondence nějaký kontakt s českou poezií?

Tu a tam. Všechno bylo tu a tam. Ale jinak nemám soustavný přehled.

Když jste v Lisabonu učil na univerzitě, přednášel jste disciplínu, která se jmenovala antropologie artefaktu. Můžete pár slovy přiblížit její obsah?

Já jsem se dostal k antropologii jako básník a jako přítel nové vědy, to je věda konkrétna, konkrétních věcí. A artefakt, to je taky konkrétno. Do té doby se antropologie zabývala věcmi hodně vzdálenými, exotickými, etnografickými. A já jsem se pokoušel s několika a jinými přiblížit antropologii jednak konkrétnu každodennímu, každodennosti, a jednak k artefaktu, čili k objektu, který děláme. To neznamená vždycky umělecký objekt, to jsou taky nástroje, s nimiž pracujeme, to je taky design. Nejen ten umělecký, ale každodenní. Lidé dělají design, aniž to vědí.

Svou práci jste dělil mezi několik oblastí. Vydal jste přes deset knih básní, zhruba stejný počet knih prózy, učil jste na univerzitě a byl jste divadelním i televizním režisérem. Čím se cítíte být nejvíc?

Já myslím, že jsem básník a všecko, co dělám, jde ze stejného podstaty, ze stejného vejce. To je takové to rodné vajíčko – jednak jazyk, jednak předávání své vize světa jiným.

Proč jste za svou druhou vlast zvolil právě Portugalsko?

Cherchez la femme… (francouzsky „za vším hledej ženu“; přitom básník ukázal na svou, vedle něho stojící portugalskou manželku).

František Listopad

Narozen 26. 11. 1921 v Praze, vlastním jménem Jiří Synek, vnuk nakladatele Adolfa Synka

Po roce 1945 patřil ke skupině básníků kolem deníku Mladá fronta s programem dynamoarchismu, publikoval v časopisech Kritický měsíčník, Kytice, Generace, Mladá fronta, My, Řád, Akord

1948 zůstal v pařížském exilu

1959 přesídlil do Portugalska, působil na lisabonské Technické univerzitě, byl ředitelem Vysoké divadelní a filmové školy

1984–1987 ředitel a později dramaturg Studia lisabonského Národního divadla

1992 jeden semestr vyučoval na JAMU v Brně

Žije v Lisabonu, je členem Svazu portugalských spisovatelů

Z básnického díla

Sláva uřknutí (Praha, 1945)

Vzduch (Praha, 1946)

První věta (Praha, 1946)

Malé lásky (básně v próze, Praha, 1946)

Jarmark (Praha, 1947)

Černý bílý, nevím (básně, Kolín n. R., 1973)

Nástroje paměti (Mnichov, 1982)

Soukromé sklenářství v Brně (1991)

Final rondi (Brno, 1992)

Daleko, blízko (Praha,1993)

Oprava houslí a kytar (Praha, 1995)

Krleš (Brno,1998)

Příští poezie (Praha, 2001)

Milostná stěhování (Brno, 2001)

Rosa definitiva (Praha, 2007)