Měl zcela osobitý a svérázný způsob vyprávění a bohaté životní zkušenosti v nejrůznějších oblastech, které dokázal literárně zúročit. K největším tématům spisovatele Adolfa Branalda, který v neděli zemřel ve věku téměř 98 let (narozeniny by měl tuto sobotu), patřily divadlo a film, neboť se narodil do herecké rodiny a už jako miminko v peřince se ocitl na divadelním jevišti v náruči svého otce, herce a režiséra Richarda Branalda.

Jako student obchodní akademie (ale pod jménem Karlík Branald) si zahrál jednu z titulních rolí v němém filmu Venoušek a Stázička. Poznal divadelní život ze všech stránek, což mu dalo bohatství látky k jeho první románové kronice Stříbrná paruka, na niž navázal pokračováním V hlavní roli Matyáš. V pozdějších letech se k tematice vrátil ještě ve vzpomínkových knihách Skříňka s líčidly či My od divadla, ale také v románu o slavné subretě Mařence Zieglerové Zlaté stíny. Kinematografie mu zase poskytla látku ke knize My od filmu. Dlouholeté přátelství jej pojilo s několika slavnými malíři, ať už to byli (kromě jiných) Cyril Bouda či Kamil Lhoták (o každém z nich také napsal knížku a oni zase rádi a krásně ilustrovali jeho knihy).

S Kamilem Lhotákem jej také pojila láska ke starým automobilům a motocyklům, což je přivedlo ke spolupráci nejen na Branaldově knize Dědeček automobil, ale i na Radokově stejnojmenném filmu. Ostatně i zde mohl Branald využít svých zkušeností, neboť v předválečných letech působil také jako obchodní cestující v olejářských firmách.

Protektorátní služba u železnice Branalda zase sbližovala s Bohumilem Hrabalem (oba měli také své letní sídlo v Kersku) a poskytla mu i téma ke dvěma románům Severní nádraží a Lazaretní vlak.

Miloval Prahu, v níž se narodil i zemřel, a věnoval jí také řadu knih. V jedné z nich vystihl, co bylo společné jeho pražským vzpomínkám: „Prožil jsem v Praze bez desíti let celé dvacáté století. Do smíchovské Arény mě přinesl otec na jeviště v peřince, hrál jsem jeho vnuka. V divadle Na Fidlovačce jsem napovídal, se Švandovým divadlem jsem se rozloučil jako krmič lvů Ondřej. Do historie české kultury mě zasvěcovala na vyšehradském hřbitově moje babička. Hrál jsem v prvním československém filmu, který natočil roku 1918 můj otec, a za lásku k Podskalí jsem dostal Zlatý odznak Vltavana.“

Poslední z „pražských“ knih je Branaldovo vyprávění o Spořilovu, kde spisovatel prožil větší část svého života až do posledních dnů. Jmenuje se Převleky mého města a když roku 2003 vyšla, udělala radost četným rodákům a patriotům. O mnoha vzpomínkách by už nikdo nikdy nevěděl, kdyby je Adolf Branald nebyl pro své čtenáře napsal.

I když do řady svých knih tak či onak vtělil své prožitky a zkušenosti, osobitou část jeho rozsáhlého díla tvoří přímo vzpomínkové knihy. Kromě už jmenované Skříňky s líčidly to byl Valčík z Lohengrina (kniha vyšla začátkem sedmdesátých let, kdy spisovatel byl v nemilosti, a nesměla být oficiálně distribuována), Živé obrazy, Děkovačka bez pugétu, Tichý společník. Tu poslední vydal před třemi lety a sám sobě ji tak věnoval k 95. narozeninám.

Ve svých knihách Adolf Branald vzdal hold nejen divadlu, filmu, Praze či literatuře (Andělské schody, Báječní muži na okřídlených ořích), ale také svým přátelům či idolům. Napsal mj.: „Měl jsem výjimečné štěstí, že jsem žil ve společenství lidí, kteří svým způsobem přispívali k vytváření ducha, stylu a koloritu doby.“ Mezi ně kromě už jmenovaných patřili zejména Jaroslav Seifert, František Hrubín, Jan Werich či František Kožík.

Adolf Branald napsal na třicítku knih a nespočet článků, fejetonů i reportáží do novin a časopisů. Za připomenutí by jistě stála psychologická sonda do duší vrahů Důvod k zabití či historické romány Chléb a písně, Vandrovali vandrovníci a Král železnic.

Nikoli náhodou se také některé z Branaldových knih staly předlohou k filmovému, televiznímu či divadelnímu zpracování, podle ´knihy z lékařského prostředí Vizita natočil režisér Karel Kachyňa dokonce dva filmy – Pozor, vizita! a Sestřičky.