Kdo by si ale myslel, že se Buddymu v jeho požehnaném věku klepou ruce a třese hlas, pořádně by se zmýlil. Na svém novém albu Skin Deep do toho buší jako dvacetiletý bigbíťák, možná ještě víc.

Že má tento louisianský rodák mimořádný talent, se ukázalo už v roce 1963 při natáčení akustického alba Folk Singer, na němž došlo k šťastnému setkání Waterse, Buddyho a bluesového hitmakera Willieho Dixona. Od té doby však fenomenální kytarista řádně přitvrdil a své „špinavé“ riffy vypiloval do takové dokonalosti, že se stal hlavní inspirací největších hudebních legend v čele s Jimi Hendrixem. Jeho sound, trefně nazývaný „wah-wah“, evokuje pláč, smích i vztek, takže muzika Buddyho Guye je vlastně neustálou konverzací dvou hlasů: lidského a kytarového. Aktuální CD Skin Deep vyšlo jen chvíli poté, co Buddy „ukradl show“ skupině Rolling Stones při natáčení filmu Shine A Light.

Keitha Richardse vitálnost bluesového dědy během stounovského jamu tak moc nakopla a dojala, že mu přímo na pódiu věnoval kytaru. Dalo se předpokládat, že ani Guyova nová deska neponese známky únavy, ale že to bude takový nářez, to asi čekal málokdo. Už od prvních tónů úvodní skladby Best Damn Fool je jasné, že nejhlasitější kamelot amerického blues se do důchodu nechystá.

I v klidnějších písních mu neustále cukají všechny nervy a jeho pěvecká a hráčská vynalézavost, která nás bez ustání udržuje v naprosté bdělosti, jako vždy nezná mezí. Projel námi blesk Titulní kousek z alba Skin Deep pojednává o rasismu, jak si ho černošský bluesman pamatuje z dětství a jak ho lze na mnoha místech světa vnímat dodnes. „Hrával jsem si s jedním bílým klukem,“ vybavuje si Buddy střípky z minulosti. „Jezdívali jsme na koních kousek od místa, kde jsem se narodil. A když mi bylo třináct, jeho rodiče námto zakázali. Řekli, ty máš černou krev, ty bílou, a námi tehdy projel blesk. Schoval se nám pod kůži a od té doby jsme viděli rudě.

Proto se má deska jmenuje Skin Deep (Pod kůží).“ Ne náhodou se člověku s Guyovou nahrávkou pojí slova jako „hněv“, „útok“, „nespoutanost“, „divokost“. V hrozivě kradmé „dvanáctce“ Out In The Woods se interpret stylizuje do vyjícího vlka. A s kytarou se mazlí jako voják se svou puškou. Občas z ní i vystřelí a velmi často se trefí. Známé osobnosti hostující na CD Skin Deep s ním drží krok, seč mohou, ať už jde o mladou zpěvačku Susan Tedeschi nebo virtuosa na pedal steel guitar Roberta Randolpha.

Ve dvou melodiích obstarává skvěle kousavý kytarový základ Claptonův chráněnec Derek Trucks a Eric Clapton in persona naskakuje do rozjetého vlaku v písničce Every Time I Sing The Blues. Je to velká jízda, která končí až totálním vyčerpáním muzikantů i posluchačů. Je to album, které se vám doopravdy, vážně, fakticky dostane pod kůži.

Buddy Guy: Skin Deep
SonyBMG 2008
Celkový čas: 58:14