Vizáž rozjíveného žabce, sytý hlas zralé černošské divy. Winehouse tedy využívá stejného receptu, který před časem proslavil kolegyni Joss Stone. Doma v Británii se Amy stala superhvězdou už díky debutu Frank (2004), nyní zamířila za popularitou celosvětovou. Se zralejšími, emotivními písněmi alba Back To Black by jí mohla dosáhnout.

O Amy se pochvalně zmiňují i členové Rolling Stones, i když jinak jí kolegové z branže moc nefandí: stihla už naštvat kdekoho. Bona z U2 například urazila při předávání cen magazínu Q. Prostořeká a značně opilá zpěvačka během jeho děkovné řeči zakřičela: „Ať už drží hubu, ty jeho kecy stejně nikoho nezajímaj.“

Na albu je patrné, jak moc Amy v dětství poslouchala hudbu Billie Holiday, Arethy Franklin či vokálních kapel ze stáje Motown. Styl Amy Winehouse novináři často popisují jako průnik soulu, jazzu a rhythm- and-blues 60. let s aktuálními žánry blízkými hip hopu. Po pravdě, „aktuální“ je zde pouze to, co dnešní R&B vykradlo z černé hudby 50. a 60. let. Amy představuje čiré retro. Zvuk nástrojů je záměrně archaický. Jako skladatelka se Amy strefuje do charakteristických melodií zlatých časů soulu.

Současná jsou ovšem témata písní. Amy píše nejen o tom, kterak se nenechala zavřít v protialkoholní léčebně (současný hit Rehab). Nemilosrdnými sebereflexemi dokáže vrstevníkům mluvit z duše (You Know I’m No Good). Neváhá šokovat ani otevřeně erotickými tématy, necouvne před silným slovem. Erotikou nabité jsou samozřejmě i soulové „předlohy“ jejích písní, divy minulých dekád však přece jen volily poetičtější opisy.

Přes výhrady ohledně nepůvodnosti působí Amy mezi dnešní plejádou neosoulových panenek jako skutečný živel. A talentu mána rozdávání.