Řeknete si – není nic lehčího, vždyť ano a ne v rozličných obměnách umí použít každý i v zahraničí.

Skoro si umím představit, jak počítáte, kolika jazyky byste to zvládli. Oui, da, yes, ja, si, nezapomenout na méně známé igen, no a v tísni navrhuji uznat i slovenské hej, nó a uhm. A to ještě zůstává v rezervě – kdyby nezabralo nic jiného – pouhé přikývnutí. Pravda, pokud tedy nejste právě v Bulharsku.

Stalo se to asi před třiceti roky, ale od té doby se v tomto smyslu asi nic nezměnilo. Dávno před cestou k moři mě známí upozorňovali, že když chci v Bulharsku vyjádřit souhlas, musím zavrtět hlavou jako při našem ne. Marně. Hned první den pobytu v kempinku blízko tureckých hranic došlo k nedorozumění se starší domorodkou, podle profilu očividně tureckého původu.

Z vysoké zdi, kam by ona nedosáhla, spadlo na zem hnízdo jakýchsi ptáků. Ruštinou zdokonalenou posunky jí naznačuji: Řekl bych, že to tedydámezpátky nahoru, co, babi? Jenže ona zavrtěla hlavou. Dobře, tak ještě jednou: Tohle tady – jako že hnízdo – já vezmu, zdvihnu a položím nahoru, ano? – ukazuji už názorněji. A stařenka zase jen hlavou zleva doprava a zpět. A usmívá se, baba jedna.

To jsem už byl vedle. Ty jsi nějaká divná stařenka, uvažuji, kdo ví, jestli ta hnízda sama neshazuješ! Ale neřekl jsem nic, protože turecké nájezdy mám z historické literatury v živé paměti.

Ukončil to až přihlížející občan z NDR, který přišel, položil hnízdo, kam patřilo, a sedl si zpátky do trabanta.

V tom momentě mi svitlo. Jenže stařenka mi už nevěnovala pozornost. Ani jsem se jí nedivil. S člověkem, který vleze do cizí země a nepozná rozdíl mezi ano a ne, opravdu není vhodné konverzovat.