GLOSA

Mladá paní řekla, že to je její tajemství – a že touží po veliké lásce, po velikém svobodném demokratickém vztahu, v němž by nehrály roli ani dostatky, ani nedostatky. Představoval jsem si, jak ta mladá dáma čte tato slova z papírku, neboť otázky dostala čtrnáct dní předem, aby měla čas vyhledat si potřebná a patřičná moudra. Prostě celebrita.

Taky se přiznala, že by chtěla aspoň na chvíli mít možnost číst v myšlenkách mužů podobně, jak četl v ženách Mel Gibson v tom filmu. Že aby lépe věděla, jak na muže, protože má pocit, že to pořád není ono. Měla pravdu – nebylo to ono. Jedna z povinných otázek taky byla „A dítě? Nebo děti?“ Odpověď: „To teď neřeším.“

Dva dny nato se v jednom rádiu ptal mladý muž deseti osmiletých dětí, po čem touží. Dvě řekly, že po mámě a tátovi nebo aspoň po mámě, jedno řeklo, že po tatínkovi, tři že po mamince, jedno toužilo po novém mobilu, jedno po nové hře Playstation, jedno po dědovi, a poslední chlapeček že po safari – táta tam jezdí každý rok, někdy i s mamkou, a on by taky chtěl.

Tak. Asi jste poznali, které děti byly z dětského domova, které nejspíš z rozdělených rodin, které z obyčejnější a které z takzvané manažerské. Jenže ono to až takhle jednoduše čitelné není. Protože jsem napsal i knížky pro děti, chodím za nimi a přiznávám se, že i já jim dávám tuhle záludnou otázku: po čem že touží.

V tom rádiu neměli tolik času co já, taky si určitě udělali předvýběr, aby pořad nebyl nudný, přesto – na rozdíl od mladé paní celebritky – děti říkají, co si myslí. Samozřejmě že se před sebou taky vytahují, mnohdy je jejich snaha o přetrumfnutí přímo soutěživá, přesto pravdivá. Umí zalhat, že – aby mohly mezi své – mají hotové úkoly. O svých touhách ale ne.

A já si poslední dny říkám, že by pravdivé dětské toužení mělo mnohdy toužit po něčem jiném, než jak jim je utvářejí či vnucují ti velcí. Především rodiče.

Bůhví proč ti dva klučíci znásilnili tu holčinu…

Že by také z touhy odkoukané od dospělých? Nebo od nějaké televize?