Je zřejmě jednou z našich nejaktivnějších hereček. Dotočila televizní Divnovlásky podle Ireny Obermannové, film v Polsku, čeká ji nový projekt Ondřeje Trojana a patnáctidílný slovenský seriál, je mámou dvou dětí, provozuje vlastní cukrárnu, podporuje charitu, namlouvá pohádky na cédéčka. Tím posledním je Povídá šmudle ťululum – podle knihy Ivana Martina Jirouse Magor dětem.

Magorovy básničky byly asi zase jinou výzvou než Pohádky pro neposlušné děti… Jak jste k nim přistupovala?

Určitě ne tak, že bych si řekla – jak na to asi půjdu? Přemýšlela jsem si jen tak lehounce o Františce a Martičce, holčičkách – autorových dcerách, pro které psal Magor pohádky z politické vazby. A spoléhala jsem na paní režisérku Naďu Dvorskou, že mě povede.

Přečetla jste knihu doma dětem?

Ano. Mám ji už delší dobu. A také jsem ji četla dětem ve školkách při jednom projektu. Je asi dobré seznámit děti nejdřív s knížkou a pak si pustit CD. Aby pochopily, že nejde o typ říkadel Náš táta šel na houby… Magorovy básničky jsou úžasně obrazotvorné, pohádky vsunuté mezi ně zase atraktivní – právě ty školkové děti nejvíc ocenily.

Jak se vám pracovalo s paní režisérkou?

Nemůžu si ji vynachválit. Kdyby to šlo, byla bych ve studiu každý týden! Byla to krásná práce: koncentrovaná, kreativní, s možností si zkoušet různé polohy a barvy hlasu. Teď bychom měly spolu natočit CD podle Divnovlásek Ireny Obermannové. A možná i něco dalšího, ale to je zatím tajemství. Ještě by nám to někdo vyfoukl.

Potkala jste se před natáčením „Šmudly“ s autorem veršů, Ivanem Magorem Jirousem?

Ne. Ale pamatuju si ho z dětství. U nás doma bývaly obrovské mejdany a nás děti to občas budilo. Vzpomínám si, jak jeden večer byl extrémně bujarý, někdo hrál mohutně na harmoniku a zpíval, nedalo se to zaspat. Ráno jsme se ptali rodičů, kdo to tam tak hulákal a dozvěděli jsme se, že pan Magor… Ani jsem ho neviděla, ale přišlo mi tehdy strašně dobrodružný, že u nás byl nějaký „Magor“, co křičel a zpíval.

Přiznám se, že mě samotnou překvapilo, kolik lyriky v jeho básnivých Pohádkách na CD je. Máte mezi nimi některé favority?

Mám. Tu poslední – Ukolébavku v zelené a zlaté. To je pro mě veledílo. Je to jak mantra, něco léčivého, ozdravného, co uklidňuje, chladí spánky. Nevím, jak to líp vyjádřit. A pak se mi líbí „čarodějnice“ – ten rum, obrazy, ze kterých úplně cítíte vůni, teplo, jiskru. Je z toho znát, že člověk seděl někde v šedivý kobce a představoval si všechny ty barvy, chutě. Ty básničky jsou neuvěřitelně plastický.

Pouštíte si doma i jiná cédéčka?

Moc ne, není na to klid. Děti samozřejmě poslouchají v pokojíčku pohádky, ale já nacházím oázu klidu spíš v autě, když někam jedeme. Momentálně ulítáváme na včelích medvídkách – už roky. Taky sháním cédéčka s písničkami pana Svěráka – jeho texty jsou vtipné, melodie dobře zapamatovatelné, naše roční Stela se projevuje jako múzické dítě, musíme to podporovat.

Cédéčko s Magorovými pohádkami je už nějaký čas na pultech. Máte zprávy o tom, jak se prodává?

Zatím nemám, ale možná je na to brzo. Zato vím, že naše předchozí CD od Supraphonu Pohádky pro neposlušné děti dosáhlo prodejností na Zlatou desku. Když se teď potkávám s kamarády muzikanty, s potěšením jim říkám – víš, s kým mluvíš? S držitelkou Zlaté desky… Asi si ji dám do cukrárny.

Zanedlouho budete moderovat udílení cen Magnesia Litera. Už se bojíte?

Trochu ano. Musím přiznat, že jsem se do toho vrhla s nadšením, a čím dál víc mi dochází, že je to vlastně dost těžký úkol. Vím, co mi vadí na jiných moderátorských večerech a ráda bych se tomu vyhnula. Ale nevím přesně, jak toho docílit. Nechci být za každou cenu jiná, dělat scénky a humor, chci, aby to byl dobrý a důstojný večer.

Když jsme u těch slavnostních večerů – jak se vám líbilo letošní udílení Českých lvů?

Podívejte, za ta léta už vím, že jiný pocit má člověk, když sedí v sále Lucerny, a jiný u televizní obrazovky. V sále je lepší atmosféra. Já to letos viděla v televizi. A jak to říct? – Českého lva uznávám a myslím, že by si zasloužil víc důstojnosti. Že není potřeba to všechno pořád shazovat a ironizovat. To mi vadí. Myslím, že lidé, kteří si jdou na pódium pro cenu, by měli dostat svůj prostor, ne aby je tam někdo komandoval a přiváděl do rozpaků. Proto řada tvůrců radši řekne jen „děkuju“ a mizí. Proč tam dělat šašky mezi jinýma šaškama…? Asi to říkám tvrdě, ale opravdu si myslím, že Lvu chybí víc noblesy.