V Bílém domě úzce spolupracovala s pěti americkými prezidenty – s J. F. Kennedym, Lyndonem Johnsonem, Richardem Nixonem, Geraldem Fordem a Jimmym Carterem. Obstarávala styk s veřejností, písemný kontakt s důležitými organizacemi a projevy k významným událostem. Této éře svého života věnovala velký prostor také ve své knize Pět amerických prezidentů, česká babička a já.

Během všech let v zámoří dodržovala české tradice. Jak Vánoce, tak i Velikonoce se prý nesly vždy v ryze českém duchu. Hašková - Coolidge, jež se nikdy netajila tím, že je pyšná na to, že je Češkou, požádala o předčasný důchod a několik málo měsíců po „sametové“ revoluci se vrátila do rodné vlasti.

V Čechách se v posledních letech intenzivně uplatňuje, ale zejména se snaží předávat dál své zkušenosti z oblasti diplomacie, společenského chování a etikety. Mezi její „žačky“ patřila kromě osobností z nejvyšších společenských sfér také dvanáctka finalistek České Miss Michaely Maláčové.

Jak vlastně došlo ke spolupráci mezi vámi a organizátory soutěže Česká Miss?
Se soutěží Česká Miss spolupracuji ze dvou prostých důvodů. Jednak mám velice ráda její ředitelku Míšu Maláčovou, a pak také proto, že celou událost chápu jako určitou „cestičku“ pro české ženy, které by jinak neměly možnost sebeprosazení. Přes to tělo se určitě prosadit mohou. Kdybych si to nemyslela, do projektu bych nešla – konkurzy na soutěž krásy mě příliš neoslovují. Míša, i proto, že má s tímto prostředím vlastní zkušenosti, je pro dívky velkým hnacím motorem, je pro ně velkým vzorem a dává jim dobrý příklad. Ona, Tereza Maxová, Petra Němcová a Helena Houdová – to jsou ženy, které něco v životě dokázaly. Právě ony ukázaly, že přes to modelkování se lze posunout i někam dále. Jsou důkazem toho, že se dá pěstovat nejen tělesná, ale i ta duševní krása. Jen ta obohatí nás všechny.

Dostala jste se do zákulisí soutěží krásy pořádaných ve Spojených státech? Pokud ano, jak na vás působily?
Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych se zapojila do nějakého projektu tohoto typu jinde než tady. Děvčata v amerických soutěžích se, co se intelektuální úrovně týká, nemohou s dívkami, které postoupily do finálového kola v Míšině soutěži, srovnávat. České dívky, se kterými jsem se setkala, mají upořádaný život, v němž chtějí něco dokázat, něčím být. Jedna popisovala, že chce být lékařkou, jiná advokátkou. To se mi líbí.

Máte nějakou radu na to, jak si i po letech udržet rodný jazyk? Když promluví Čechoameričan Ivan Lendl, Češi si obvykle zacpávají uši…
Já si myslím, že část toho je afektovanost, je to součástí image. Také je to trošinku o ohleduplnosti. To, že někdo něco dokáže, nebo žije v zahraničí o chvíli déle, než měli možnost jiní, je velký dar, kterého by si měl ten daný člověk vážit. Myslím, že by k tomu měl přistupovat trošku skromně. Ti lidé za to nemohli, že tady žili bez ničeho, že společenské dovednosti a chování tady nebylo pěstováno. Já mám za to, že zlaté medaile by měly být dány těm lidem a těm rodinám, které pěstovaly alespoň tu ohleduplnost – city a hodnoty, které tady za první republiky, alespoň podle mé babičky, byly.

Jak učenlivými jsou Češi v oblastech, které je vyučujete?
Byla bych strašně ráda, kdybychom pochopili, že společenské chování vychází ze srdce a že určité znalosti a dovednosti ve společenském chování jsou základem nejenom dobré etikety, ale hlavně dobré etiky. A tady si lidé tyto koncepty pletou. Dokonce dost pletou. Protože etiketa je společenské chování, zatímco etika je morální záležitost. A já jsem přesvědčena, že když k sobě budeme slušnější a ohleduplnější, budeme i poctivější. Myslím, že to jde ruku v ruce. Byla bych strašně ráda, kdybych měla, byť jen nepatrný vliv na politiku… Aby se zlepšila a zjemnila, abychom se konečně zbavili té negativní nálepky, kterou mnohde ve světě máme.