Do svých domovů si ho pouštěly miliony lidí několika generací. Za doprovodu jeho hlasu lidé snídali, obědvali i večeřeli, ty nejmenší posílal do postýlek. Nejdéle sloužící televizní hlasatel Alexandr Hemala, který se narodil v Brně, uváděl pořady třiatřicet let. Do té doby, než jeho profesi zcela zrušili. Jak na léta před kamerou vzpomíná muž, který se stal jednou z nejznámějších tváří televize, odpovídá brněnský Deník Rovnost v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy.

Na jižní Moravě strávil Hemala velkou část dětství. Narodil se v Brně. S rodinou pak bydlel v nedalekém Ořechově, otec pocházel z Velké Bíteše. „Měli jsme tak Brno na dosah ze všech stran. Odešel jsem v osmi letech. Táta hrál v Divadle bratří Mrštíků a potom dostal možnost hrát s panem Werichem v divadle ABC v Praze. Ale celou dobu jsem na Moravu jezdil a do dneška na ni nedám dopustit. Tam jsou moje kořeny, tam patřím,“ vzpomíná na dětství dnes šestapadesátiletý Hemala.

Část Moravy si také přivezl s sebou do Prahy. Za osm let se mu do hlavy vrylo jihomoravské nářečí. „Přišel jsem do třídy a začal jsem vykládat: Já su Saša Hemala. To pak propukl hurónský smích. Takže jsem se ho musel chtíc nechtíc rychle zbavit,“ ještě teď se směje Hemala. S Brnem se také pojí jeho největší dětské dobrodružství. Zaletěl si totiž za dědou na prázdniny. „Rodiče mě tehdy posadili do letadla úplně samotného. V Brně na letišti mě čekal děda. Tehdy dětská letenka stála šedesát korun,“ podotkne bývalý hlasatel.

Z úředníka hvězda

K hlasatelství se dostal Hemala náhodou. Vystudoval obchodní akademii a začal pracovat v kanceláři zahraničního obchodu jako referent. „A strašně mě to nebavilo. Zvlášť hrozný byl pro mě stereotyp chození do práce od osmi do čtyř,“ říká Hemala. Přihlášku do konkurzu na hlasatele v České televizi mu poslala jeho matka. Po několika kolech vybrali jeho a tři kolegyně. „Dodnes nevím proč. Neměl jsem k tomu žádné sklony. Jako dítě jsem spíš hrál fotbal. Nikdy jsem nepřednášel a ani jsem to neměl rád,“ zamyslí se hlasatel, který strávil v hlasatelně třiatřicet let.

Mladé hlasatele čekal rok příprav. „Když mě máma přihlásila, přišel k nám tátův kolega z divadla Boba Švarc. Povídá mi, jestli si zkouším číst a jak mi to jde. Přečetl jsem mu jednu větu a on mi řekl: Musíš si ten hlas položit níž, a odešel. Kdykoliv ho od té doby potkám, poplácá mě po zádech s tím, že jsem se díky němu dostal do televize,“ usmívá se Hemala.

Do obývacích pokojů Československa se skrz obrazovku dostal poprvé v zimě roku 1973. A jeho premiéra prý vůbec neproběhla hladce. „Když jsem tam přišel, odstěhovalo se mi srdce do krku, nemohl jsem ze sebe vypravit ani slovo. Režisér to pochopil, nechal tam střihačem dát titulek, který se tehdy ještě musel psát na papír. Seřval mě, že tady nejsou kvůli mně, že se prostě musí odvysílat Večerníček a že to mám přečíst a nedělat z toho vědu,“ říká Hemala, který se prý nakonec textem nějak prokoktal.

Podle něj se o nováčky v televizi nikdo nestaral. Hemala měl ale podle svých slov štěstí. Jeho hlasatelským kolegou byl totiž zkušený Miloš Frýba. „Ten mě zasvětil do tajů práce v televizi. Jinak bych zůstal odkázaný sám na sebe,“ oceňuje Frýbovu kolegialitu Hemala. To, že nebyly začátky jednoduché, dokazuje i to, že všechny tři kolegyně, se kterými konkurz vyhrál, odešly.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se už jako ostřílený hlasatel stal tím, kdo získával prestižní služby o Vánocích nebo na Silvestra. „Nejdříve se všichni snažili, aby tyto služby dostali. Hlasatelkám se šily dlouhé róby a byl to opravdu televizní svátek. Za deset let se všechno změnilo. Když přišly děti, byl jsem šťastný, že službu nemám,“ přiznává změnu hodnot hlasatel.

Do devadesátých let se hlasatelské vstupy nepředtáčely. Živá vysílání tak přinášela nejen adrenalin, ale také několik vtipných momentů. „Jednou jsem přišel na poslední chvíli. Měl jsem asi minutu do vstupu a tak jsem přesprintoval chodbu do hlasatelny. Byla to ale chyba. Když jsem udýchaný dosedl, podíval jsem se do kamery a v klidu jsem pronesl: vážení televizní diváci, v relaci Lékař a vy vám poradíme, jak si můžete sami doma zhotovit truhlík na kytky,“ směje se Hemala.

Podle něj je nejlepší chyby a přeřeknutí neopravovat. „Je nejlepší, když si to neuvědomíte. To si divák řekne, jestli špatně slyšel on nebo jsem to špatně řekl já. Když se ale snažíte opravit, většinou tu chybu ještě dvakrát zopakujete a to se pak na vás všichni dívají jako na pěkného troubu,“ podotýká hlasatel a dodává, že dnes už kvůli vymizení živých vstupů moc veselých historek z natáčení není.

Během třiatřiceti let se stal Hemala jednou z nejznámějších tváří televize. Slávu si však nikdy moc neuvědomoval. Na obrazovce se sice objevoval často, ale jen na několik okamžiků. „Spíš se na mě lidé vždycky dlouze dívali a snažili se mě někam zařadit. Jedna prodavačka se na mě upřeně dívala a pak mi řekla, že mě odněkud zná, jestli tady náhodou nepracuju na pumpě,“ popírá velkou popularitu Hemala, ale přiznává, že se mu známá tvář hodí třeba při vyřizování na úřadech.

Konec hlasatelů

Když se v roce 2005 rozhodla Česká televize všechny hlasatele zrušit, Hemalu to nepřekvapilo. „Mluvilo se o tom. Navíc jsme ohlašovali už jen večerní pořady,“ vzpomíná na konec. Měl také čest hlásit poslední vstup a, jak říká, zatlačit tak hlasatelství oči. „Pak jsem zamknul hlasatelnu, dal jsem klíč pod rohožku a odešel. A tím skončila profese, kterou jsem dělal třiatřicet let,“ kroutí hlavou.

Konec tragicky nenesl. „Moc jsem to neřešil. Asi bych reagoval jinak, kdyby mi bylo třicet, ale tehdy jsem si řekl, že se nějak uživím,“ krčí rameny Hemala, který se dnes živí jako moderátor a pracuje také jako režisér v televizi.

Nikdo však hlasatelům nevysvětlil, z jakého důvodu je televize zrušila. „Chápu, že grafika pokročila a my už nejsme potřeba. Z lidského pohledu si myslím, že jsme byli pro diváky taková společnost. Je jiná situace, když se v obýváku dívá celá rodina nebo když se deset let dívá nějaká osamělá babička. Chodila spousta dopisů, že k nám lidé měli vztah a měli nás za vlastní,“ upozorní bývalý hlasatel.

Své rozhodnutí strávit v hlasatelně téměř polovinu života by klidně udělal znovu. Oddělení hlasatelů v České televizi bylo i v minulém režimu klidným. „Byla to oáza klidu. Po zprávařích se vyžadovaly politické výkony, my jsme se to naopak snažili lidem odlehčit, představit co nejmilejší formou pořady, které jsme vůbec ovlivnit nemohli,“ připomíná Hemala. Vzpomíná také na to, že hlasatelé nerozdělovali pořady na kvalitní a nekvalitní. „Pro nás byl dobrý pořad ten dlouhý. Když měl dvě hodiny, byl výborný. Měli jsme pak hodně času,“ vtipkuje.

I když strávil v televizi přes třicet let, nikdy neměl ambice posunout se z hlasatelského křesla výše. „Zprávy byly strašně zpolitizované. Bavil by mě třeba sport. Ale radši se na něj podívám v televizi, než bych se za ním vydal. Do Pekingu si zajedu, až tam bude klid,“ vysvětluje, proč se nesnažil získat post sportovního reportéra.

Z televize do rádia

Dnes pracuje Hemala jako moderátor společenských akcí, besed se známými osobnostmi nebo režisér denního vysílání v České televizi. Svůj pořad o nabídce televizních stanic má také v rádiu Impuls. „Zvolil jsem opačnou cestu. Většina lidí jde z rádia do televize. Má to ale své výhody. Člověk se nemusí načesávat a holit. Moderovat můžu klidně zarostlý,“ vypočítává výhody rozhlasového přenosu. I po třech letech si tam připadá jako nováček a říká, že se pořád učí novým věcem.

Rád si také zahraje menší role ve filmu. Naposledy to bylo třeba ve snímku Milana Šteindlera O život. Hrál tak koho jiného než moderátora.
„Úplně první hlasatelé totiž byli herci. Vznikla nová profese a nebyli lidé. Tak hlásila i třeba Jitka Molavcová. Pak přišli lidi z rádia,“ vysvětluje spojení mezi hlasatelstvím a herectvím. Hercem se ale necítí. Učit se dlouhé dialogy není nic pro něj. „A taky je to rozdíl. My jsme hlásili civilně, kdežto herec se musí do postavy vžít,“ podotkne hlasatel.

Nebránil by se však svému pořadu v televizi. Nepustil by se do talkshow, kterých je podle něj v televizi přetlak. „Tohle jsem si užil, když jsem jezdil po republice jako moderátor se Stellou Zázvorkovou, Jiřím Wimmerem, Radkem Brzobohatým a teď třeba s Janem Saudkem. A to je zážitek, řídit takovou neřízenou střelu,“ popisuje své vystoupení. Bavil by ho třeba pořad pro důchodce.

Od konce českého hlasatelství se začal víc věnovat rodině. Alexandr Hemala má tři děti a nedávno se stal také dědečkem. „Vnuka si užívám. Vždycky si s ním hodinu dvě užiju a pak ho vrátím dceři. A ta se musí postarat,“ říká. Rád si jde zaplavat nebo na procházku se svým psem, dvanáctiletou pitbulkou Daisy. „Když byla mladá, tahala ona mě. Teď se role obrátily,“ podotkne.

Zpátky za hlasatelský pult by se už určitě nevrátil. Na svou bývalou práci však nedá dopustit. Dávala mu totiž energii. „Když hodím ten film svého života dozadu a řeknu si: a mohl jsi taky dodneška sedět v kanceláři od osmi do čtyř, tak se zapotím a musím zaklepat, že to byly roky pestré, bohaté a zajímavé,“ připomíná Hemala.

Do Brna se chystá už na podzim na sraz třídy základní školy po čtyřiceti letech.

Člověk, který zůstane jednou z nejtypičtějších tváří České televize, by byl rád, kdyby si na něj lidé, kterým každý večer přinášel Večerníček, někdy vzpomněli.

„Nedávno mi volal pán, který mě prosil, abych mu namluvil komentář k videu, které si připravil na své čtyřicátiny. Říkal, že jsem ho provázel celým životem od pěti let. Od Večerníčku až do teď. A to se nedá odmítnout,“ usměje se Hemala.