Byl energičtější a přesvědčivější než vystoupení konané před půlrokem na tomtéž místě, byť hlasové problémy zpěváka, flétnisty a autora repertoáru Iana Andersona pochopitelně trvají.

Mužem, který přispěl k lepšímu vyznění koncertu, byl určitě dlouholetý bubeník Doane Perry, minule zaskakovaný Andersonovým synem Jamesem Duncanem. Ne že by hrál Anderson mladší špatně, ale Perryho hra zní přirozeněji a razantněji, což více rozohnilo i zbylé členy Jethro Tull včetně hlavního krysaře. Koncert šlapal už od úvodních písní Cross-Eyed Mary, pianem Johna O‘Harry příjemně zjazzované Beggar‘s Farm a Living In The Past.

K příjemným momentům patřila na předchozích turné zřídka hraná, vznosná skladba Fire At Midnight. Zdařila se i klasická kompozice Heavy Horses či nápor Sweet Dream, který baskytarista David Goodier zpestřil (stejně jako pozdější klasicizující skladby) vyhrávkami na zvonkohru.
Principál Anderson v dobrém rozmaru kulil oči, ironicky se šklíbil, předváděl svoje charakteristické postoje na jedné noze a nešetřil vtipnými průpovídkami.

Instrumentálku Pastime With Good Company, připisovanou anglickému králi Jindřichu VIII., uvedl jako „prima kus rock‘n‘rollu ze 16. století“. Neopomněl přidat lekci z historie o Jindřichových šesti ženách, „z nichž dvě Jindřich nechal setnout, to byly ty šťastnější“. Před skladbou Dharma For One rýpl do bubeníka Perryho, že „on určitě nebude předvádět ta hrozná, zatraceně dlouhá bubenická sóla, jaká se hrála v 60. a 70. letech“. Perry se vzápětí pochopitelně blýskl brilantním bubenickým sólem.

Divoká flétnová sóla

Před kompozicí Thick As A Brick zopakoval Anderson jako součást tullovské poetiky i dávno odhalenou mystifikaci s „dětským textařem“ Geraldem Bostockem, ovšem ihned dodal „on tady s námi dneska není… a vlastně ani nikdy nebyl“. Právě v Thick As A Brick se však bohužel začaly nápadněji než dříve projevovat někdejším onemocněním hlasivek způsobené Andersonovy problémy s rozsahem.

Dýchavičnost zpěvu více poznamenala i trvalku Aqualung a nezbytný přídavek Locomotive Breath (Dech lokomotivy), ovšem o zachování dobrého dojmu se postaral neúprosný tah „parního stroje“ celé kapely. Jistotou Jethro Tull zůstala bezchybná, zvukomalebná kytara Martina Barreho a neošizená, divoká flétnová sóla: hlasivky Anderson šetřit musí, ale na hře neubíral. Poctivá pára koncert Jethro Tull nakonec utáhla.

TOMÁŠ S. POLÍVKA