Od Špalíčka po Ruku

„Seriál mapuje vznik většiny Trnkových loutkových filmů, tedy vrcholu jeho výtvarného díla. Od Špalíčku po Ruku. Od primitivních počátků toporného kymácení louteček před kamerou až po dokonalý pohyb v loutkových celovečerních freskách,“ říká režisérka. „Trnka a jeho lidé začínali z ničeho. Musel vymyslet vše. Třeba dodnes používanou kloubkovou kostru. Filmová loutka, nabarvená figurka ze dřeva, ožívala světlem, pookénkovým snímáním. Našel si perfektní spolupracovníky. Každým snímkem zdokonaloval formu českého loutkového filmu, zázračně zvedal jeho prestiž. Po celých osmnáct let, co tyto filmy točil, dokázal jejich tehdejšími úspěchy, velikostí svého talentu a profesionalitou udržet i autonomii svého kolektivu. Dnes bohužel slavná česká studia animovaného filmu zmizela.“

Trnka byl plachý člověk

Během práce na seriálu, který je poctou Trnkova díla, nahlédla Miroslava Humplíková více i pod pokličku jeho tvůrčí práce a do jeho nitra. „Genius Trnka byl plachý člověk. Sedím sám celé dny, kreslím a hraje mi k tomu rádio, říkal, když se ho ptali, jak tvoří. Z futrálů, ve kterých byly filmové ceny ze světa, si dělal pouzdra na štětce. Byl tichý, uzavřený. Ale asertivní sebevědomí mu nikdy nechybělo. Věděl, že umí a že ho nikdo nepodfoukne. Fenomenální zraková paměť, rukodělná zručnost. Šílená pracovitost, perfektní řemeslo. Uměl loutky vymyslet, vyřezat, namalovat, ušít jim šaty, najít si příběh, vdechnout jim život, natočit s nimi film. Troufnul si na staré legendy, na Shakespeara, už tehdy na sci-fi,“ uvádí Humplíková. Tyto filmy podle jejích slov ovšem nikdy nebyly kasovní trháky, žádný zdroj masového šílenství. „Jsou pomalé, křehké, lyrické. Mají fascinující, velmi tiché kouzlo. Málokdo ze smrtelníků je nadán takovou vnímavostí, aby tuto křehkost sledoval,“ míní režisérka.

Jiří Trnka, infografika

Jeho věhlas přesáhl daleko do světa

Ač zní název cyklu Trnka z Čech, jeho věhlas přesáhl daleko za hranice, dokonce za oceán. „Nikdo, žádná země takové filmy nemá. Například Američani vodili tehdy povinně celé školy na projekce Císařova slavíka,“ podotkla autorka. Trnka byl podle ní ještě z umělců, kteří ctí svůj národ. Cítil povinnost ho podporovat. „V jeho době se u nás lidé ještě dívali na umění vzhůru, aby je povznášelo, posílilo a obohatilo. Lidi poezie napřimovala, zjihli, cítili něhu. Trnka nebyl ani surrealista ani socialistický realista. Nebyl loajální umělec ani levicový avantgardista. Měl vlastní řád. Jeho filmy jsou jako nějaká zapomenutá líbezná píseň.“

Scenárista a dramaturg Edgar Dutka: Dnes by sice mohl točit cokoli. Ale za co? Nejspíš by se stáhl do soukromí a ilustroval knihy

Ve Studiu Jiřího Trnky a Bratři v triku pracoval Edgar Dutka jako scenárista, dramaturg a režisér. Autor knih a povídek má k animovanému filmu blízko už dlouhou řadu let. Podílel se na projektech O Maryšce a vlčím hrádku, Konec krychle, Všehochlap,Křesadlo, Brundibáři, Klub odložených, Na půdě aj. „Film Ruka se dodnes řadí mezi pět nejlepších animovaných filmů všech dob!“ říká k odkazu Jiřího Trnky.

Začínal jste v Trnkově studiu. Co na něm jako umělci a člověku nejvíc obdivujete?
Kromě všestranného výtvarného talentu a úžasné pracovitosti (která měla bohužel jistě podíl i na jeho předčasné smrti), to byla lidská velikost, morální síla, která se nepoddala hlouposti režimu, potažmo kritiky. Velká škoda, že mu nedovolili natočit Dona Quijota a zejména Rybovu Českou mši vánoční… Odměnil se jim svým posledním nadčasovým filmem Ruka, ve kterém zpodobil postavení umělce v totalitním režimu. Film se dodnes řadí mezi pět nejlepších animovaných filmů všech dob.

Co podle vás přinesl do českého výtvarného umění a do oblasti filmu?
Jako ilustrátor měl nezaměnitelný rukopis, který znalo i každé dítě. Ilustroval více než 50 knih a jednu sám napsal. Jeho výtvarná všestrannost našla naplnění právě v loutkových filmech, o kterých se také díky jeho animátorům obdivně mluvilo jako o české škole loutkové animace.

Je Trnkova všestrannost spjata s dobou, kdy žil, nebo myslíte, že by mohl člověk jeho typu stejně rozsáhle tvořit i dnes?
Věčné paradoxy doby: dřív dostal peníze, ale byla politická cenzura, dnes by mohl cokoliv, ale za co? Záleželo by, zda by na film dostal či nedostal grant. Určitě by nenatočil za dvacet let dvacet pět animovaných filmů a z toho dokonce pět celovečerních! Při jeho povaze by se nejspíš stáhl do soukromí – ilustroval by knihy, sochal sochy a maloval obrazy.

Máte nějaký originál nebo kopii jeho díla doma?
Kromě jeho knížek mám doma loutku Puka ze Snu noci svatojánské, kterou jsme s Vlastou Pospíšilovou obdrželi za spolurežii loutkového filmu O Maryšce a vlčím hrádku. Byla to Cena Jiřího Trnky.

Kdybyste mohl vstoupit do některého z jeho filmů, který by to byl?
Váhám. Nejspíš by to byl film Dva mrazíci, kde bych měl šanci potkat se i s Janem Werichem a Vlastou Burianem a nemohl bych tam nepotkat velkého českého Mistra Jiřího Trnku.

Jak je na tom podle vás současný domácí animovaný film? Zaujal vás někdo ze střední nebo nastupující generace?
Studio Jiřího Trnky před svým zánikem už bylo továrnou o dvou stech zaměstnancích! Dnes jako kdysi začínají docela malá studia o několika nadšencích. Technologický pokrok drahé loutkové filmy zlevnil, k natáčení už nepotřebují drahý kodak, stačí počítač. Učím na FAMU a potkávám se s talentovanými lidmi všech filmových profesí. To by v tom byl čert, aby mezi nimi nechodil nový Trnka. A nemusí ani umět kreslit oběma rukama najednou, jak to uměl Mistr.

JANA PODSKALSKÁ