Za ztvárnění náročné titulní role získala coby nejlepší herečka roku prestižní ocenění Dosky. Sympatická a usměvavá rodačka z Košic zavítala na konci minulého týdne na festival Divadelní Flora. Olomouckému deníku se svěřila, že cena málem zůstala bez majitele, a prozradila rovněž, v kterém dalším filmu ji už brzo uvidíme.
Rozhovor
Na festivalu Divadelní Flora jste se představila coby Portia Coughlanová. Můžete tuto postavu přiblížit? Čím pro vás jako pro herečku byla nejvíce zajímavá?
Zajímavé bylo především to, že Portia je úplně jiná jako já, není mi snad v ničem podobná. Samozřejmě je jednoduché hrát něco, co dobře znáte, ale mnohem přitažlivější je ztvárnit něco, s čím nemám zkušenosti. Nejsem matka od dětí, neměla jsem žádné dvojče, takže mě čekal velký kus práce. Kdybych měla Portiu přiblížit, tak jde o třicetiletou ženu, která není spokojená v manželství, ve kterém žije. A vlastně není šťastná ani v roli dcery, rodiče ji nechápou. Měla výjimečný a trochu nezdravý vztah se svým dvojčetem, které pak zemřelo. Tohle zvláštní pouto mezi sourozenci je obtížné pochopit, ale Portia si připadá, jako by ztratila duši. Celý příběh se odehrává v Irsku, v syrové krajině, kde lidé jednají racionálně a na city se zrovna velký důraz neklade. Okolí Portiu nechápe, takže jí chybí nějaký opěrný bod a je nešťastná.
Absolvovala jste v rámci role vlastní samostudium a přečetla si ostatní tituly od autorky Mariny Carr?
Její hry jsem nečetla, ale posbírala jsem několik článků o dvojčatech. Také jsem se o roli bavila se studentkou psychologie, která přece jen ví o této problematice mnohem víc. Samozřejmě mi hodně pomohl režisér Michal Vajdička, který už v době zkoušek měl sám dítě a dokázal dostatečně procítěně popsat i ženskou stránku rodičovství.
Jde o vaši první výraznou roli a hned z ní byla prestižní cena Dosky. Neměla jste po zisku ocenění trochu strach z toho, že teď vás budou ostatní posuzovat přísněji, že je to vlastně břímě?
No jistě, že měla… (úsměv) Na samotné předávání jsem původně ani nechtěla jít, protože v té době jsem byla nemocná. Nakonec se stalo, co se stalo, a je jasné, že od tohoto okamžiku se pomyslná laťka posunula o něco výš a okolí už automaticky bude očekávat, že ji nepodlezu. Ale myslím si, že to časem opadne. Napřed to byla událost, ale za čas? Já tvrdím, že každá senzace trvá týden. (smích)
Odrazil se tenhle úspěch ve větší či atraktivnější nabídce rolí?
To ne, zatím můžu říct, že práce mám dost, a když jednu inscenaci dokončím, hned pokračuji v přípravě další, ale nemyslím si, že to nějak souvisí s touhle cenou.
Čeští diváci vás znají především z filmu Román pro ženy. Prozradil vám Filip Renč, čím jste ho na castingu zaujala natolik, že vám svěřil hlavní roli?
Vím, že to zmiňoval v nějakém rozhovoru, jenže já už si z toho vůbec nic nepamatuji. (smích) Myslím si, že jsem se mu líbila po profesionální stránce a hodila se hlavně typově.
Mimochodem, víte o tom, že Vladimíra Včelná, která vás ve filmu dabuje, je členkou Moravského divadla?
(překvapeně) Opravdu? To jsem nevěděla… (rozhlíží se po fotografiích na stěně divadelního klubu) Je tu někde? (ukazuje na fotografii z představení Marie Sabina) Tady je! (smích) Ano, Vlaďku znám, setkaly jsme se spolu.
Po několikaleté krizi se na Slovensku konečně zase začínají natáčet nové filmy. Uvidíme vás v některém z nich?
Momentálně ne, i když teď se dokončuje film Nebo, peklo, zem, který jsem točila s režisérkou Laurou Sivákovou. Ale ten není nový, práce na něm začala už před třemi lety. Jeho dokončení zpomalily problémy s financováním a také to, že režisérka mezitím otěhotněla. Těším se na výsledek a jsem zvědavá, jak to dopadne. Ještě větší boom ale postihl seriály, to přišlo úplně ze dne na den. Nejdřív jen jeden seriál a najednou hned šest! (smích). Člověk skoro nechápe, v čem byl doteď tak velký problém a proč to najednou jde. Sama do téhle problematiky nevidím, ale jsem velmi ráda, že se všechno konečně rozhýbalo.
A co čeští filmaři, ti se neozývají?
Volají mi, ale musím je bohužel odmítat, protože už druhý rok hraji v seriálu Ordinácia v ružovej záhrade a jsem tu vázaná smlouvou. Vedení televize mi sice vychází vstříc, ale když si už vyprosím měsíční pauzu kvůli zkouškám v divadle, nemůžu za nimi o čtvrt roku později přijít s tím, že teď chci pro změnu pauzu kvůli filmu. Přijde mi to nefér i vůči seriálovým kolegům.