Co skrývají stavby a hrobky starší než egyptské pyramidy?

Lewis Williams, od nějž v téže edici vyšla už dříve kniha Mysl v jeskyni, je emeritním profesorem antropologie v Johannesburgu, jeho spoluautor David Pearce se v Johannesburgu zabývá především pohřebními rituály pozdní doby kamenné v Africe.

„S minulostí je to jako s cizí zemí: nepochybujeme, že lidé v ní dělají věci jinak, víceméně ale dělají stejné věci jako my,“ píší autoři. A o něco dále se v závěru knihy vyznávají: „Na minulost se vždy díváme skrze sklo a jeví se nám jako temná. Obrazy, které se ve skle zrcadlí, nám připadají důvěrné, znepokojivě známé, a zároveň neodpovídají našemu dnešnímu poznání a zkušenosti. Proto je archeologie tak úchvatná.“

Své zájmy Lewis-Williams a Pearce spojili v knize, která se zabývá zrodem a souvislostmi víry, mýtů a společnosti v období neolitu. Pojednávají o rozdílech a podobnostech vývoje v mladší době kamenné ve dvou oblastech světa: na Blízkém východě a v západní Evropě. Západní Evropa udivuje svými kamennými monumenty, které jsou starší než egyptské pyramidy.

Autoři kriticky zkoumají dosavadní publikované objevy a názory na tyto fenomény a snaží se souvislosti vysvětlit poznatky o lidské psychice a neuropsychologii, přičemž jejich teorie naprosto nejsou konvenční.

Zdaleka nejde o suchopárnou četbu určenou jen odborníkům. Vždyť kamenné megalitické stavby a jejich kultovní význam, stejně jako tajemství dávných kamenných hrobek přitahují dnes pozornost nejširších vrstev čtenářů i turistů. Samostatné pojednání věnují autoři například významu křemene. O něm tvrdí, že „v neolitu představoval bránu vedoucí k jiným dimenzím, umožňoval komunikaci s duchovním světem.“ Pozoruhodná však je skutečnost, kterou v roce 1880 zjistili Pierre a Jacques Curieovi, totiž že určité krystaly, včetně křemenných, vytvářejí při mechanickém namáhání elektrické napětí, takzvanou piezoelektřinu (tlakovou elektřinu). „Víra v neobyčejné vlastnosti křemene má tedy vědecký základ,“ píší autoři.

Jinde píší o paralelách mezi narozením, smrtí a chodbovými hrobkami u obyvatel západní Evropy. Podobně se jim zdá nepochybná spojitost mezi motivem spirály a posmrtnou cestou napříč kosmem v myšlení neolitických lidí. Vyvozují například závěry, že „neolitické hrobky byly replikami rozvrstveného kosmu“, nebo že „chodby byly vnímány jako trasy přechodu mezi různými dimenzemi kosmu“.

V závěru knihy si autoři kladou otázku, zda dnes můžeme mít náboženství, které nespočívá ve víře v nadpřirozeno. „Má archeologie náboženství, jímž jsme se zabývali v této knize, co říci lidem 21. století, když se setkávají s velkýmanachronismem, jakým je víra v nadpřirozené říše a bytosti?“ A odpovídají si: „Domníváme se, že ano.“