Hned v úvodní scéně je divákovi nepřímo sděleno, že název komedie je tak trochu hravě cynický a že se v tomto duchu bude pravděpodobně odvíjet i představení. Pan Biely (Milan Lasica) a pan Černý (Boleslav Polívka), dva pacienti na kapačkách, odděleni na prázdném jevišti plentou, si sdělují bezvýznamnost svých běžných nemocí.

Vzápětí přichází doktor, aby prvnímu z nich sdělil, že rakovina plic metastázuje a jemu zbývá jen týden života. Ten druhý na tom není o moc lépe. S rakovinou ledvin vydrží o týden déle. Mínus dva jsou tedy dva odškrtnuté životy. Chtělo by se skoro dodat - dva bezvýznamné životy. Jenže jsme na půdě dramatu, a tak je těmto dvěma v podstatě bezejmenným hrdinům ještě dána poslední šance, aby pro své životy našli smysl. Jinak řečeno: aby se smířili s přicházející smrtí.

Na útěku z nemocnice tedy začíná sice předsmrtná, ale komediálně hravá i melancholicky laděná kratičká odysea, kterou rozvíjí lehce detektivní zápletka a setkání s několika dalšími postavami. Ač se tomu zpočátku brání, hlavní dvojice se postupně zaplétá do cizích osudů, až v ní nakonec samozřejmě zvítězí touha pomoci a zachránit ty, kdo mají život ještě před sebou.

Oscilace mezi pravdou a lží

Vedle této přímočaré a jednoduché linie se však divácky přitažlivější přece jenom jeví samotné vnitřní drama hlavních hrdinů. Od sebeobelhávání a zlehčování oba směřují k tomu nejobtížnějšímu, bez čeho ovšem duše nenajde pokoje: k přiznání svých chyb a životních proher.

V oscilaci mezi pravdou a lží, v přechodu od žertování k vyjevení bolavých ran vyplouvá na povrch právě ten spodní proud, který hrdiny tíží. Ataké jejich potřeba se od této tíhy osvobodit. V této dvojici představuje Milan Lasica, oblečený do nemocničního pyžama a volného županu, už svým naturelem toho, který je noblesnější, uzavřenější, ale navenek i krutější a tvrdohlavější. V hereckých prostředcích je střídmý, uplatňuje především svůj cit pro slovo.

Svým replikám umí dát přesně odměřený gradující humor i zastřenou, skoro udivenou a postupně odkrývanou lítost. Boleslav Polívka v krátkém hnědém kabátku a s hlavou zabalenou do pestré šály naopak čerpá ze svého klaunského herectví a pantomimy. Nikdy však nepřekročí cit pro míru, naopak jeho pohybové kreace podporují jímavost lidské zranitelnosti. Občas jen uškodí Polívkova nedbalá výslovnost, která je na hranici srozumitelnosti.

Závěrem je třeba zdůraznit, že sehranost dvojice podporují trefně a poutavě napsané dialogy. K nejpůsobivějším patří rozhovory, v nichž se jakoby stírá předěl mezi hercem a postavou a téma neodvratného konce se stává civilním a osobním. „Na co myslíš, když nechceš myslet na smrt?“ ptá se jeden druhého a v tom okamžiku napjaté hlediště v očekávání odpovědi doslova nedýchá.

Ivana Peroutková

Samuel Benchetrit: Mínus dva
Divadlo Kalich v koprodukci s Divadlem Bolka Polívky a bratislavským StudiemL + S
premiéra: 4. června 2008
režie: Juraj Nvota