Leoš Šimánek několikrát objel celý svět. Na svých cestách prožil spoustu dobrodružství. Původním povoláním stavební inženýr se rozhodl svůj život zasvětit poznávání dalekých krajin. Oproti jiným světoběžníkům se liší v tom, že na výpravy bere celou svou rodinu. Poslední cesta rodiny Šimánkovy směřovala na Havajské ostrovy. Společně důkladně procestovali všech šest hlavních ostrovů, a to nejen v létě, nýbrž i v zimě. S ruksaky na zádech se vydali i do málo známých končin, do míst, kam se běžný turista, trávící na Havaji pár týdnů dovolené, jen těžko dostane.

Prozraďte čtenářům Deníku, jak se z vedoucího stavebního úřadu stane cestovatel?
Tuto otázku mi klade spousta lidí. Odmaturoval jsem v roce 1965. Prošel jsem několika pracovními místy a pak se mi naskytla příležitost pracovat právě jako vedoucí stavebního úřadu. Bylo mi tehdy dvacet let. Tak jsem si hezky ouřadoval do osmašedesátého. No, a když dorazila vojska Rudé armády, rozzuřilo mě to stejně jako spoustu ostatních lidí. Strhávali jsme rudé hvězdy, psali jsme všude možně vzkazy vápnem, že u nás okupanty nechceme. Když Pražské jaro Rusové potlačili, pozval si mě předseda okresního národního výboru a řekl mi, že mám předat úřad a od začátku ledna nastoupím ke kopáčům.

Patrně vám žádnou možnost volby nedali. Jak jste se k situaci postavil?
Hned mi bylo jasné, že takovou degradaci nemohu akceptovat. Poradil jsem se s tehdejší manželkou a rozhodli jsme se, že odjedeme z vlasti.
Myslíte si, že kdyby situace v roce 1968 nenastala, zůstal byste na místě vedoucího úřadu? Nebo by toulavé boty zvítězily?
Myslím, že bych zůstal na úřadě. Práce mě bavila, byl jsem spokojený a s ženou jsme plánovali rodinu. Rusové mi postavili život na hlavu. Ale když se ohlédnu zpátky, musím říci zaplaťpánbůh. Vlastně bych byl ouřada, který by se připravoval do penze, a můj život by bylo jen několik dovolených v Bulharsku a Chorvatsku. Ale situace byla jiná.

Vycestovat z republiky po vpádu vojsk nebylo vůbec jednoduché. Ale vám se to povedlo…
Ano. Začátkem léta jsem byl za kamarádem v Německu a věděl jsem, jak vypadá výjezdní doložka. Jako stavař jsem docela dobře kreslil, a tak jsem jednou v noci za pomoci pauzovacího papíru, gumy a razítkové barvy přenesl štemply staré výjezdní doložky na prázdnou stranu pasu. Za několik dní jsme měli s manželkou víza a dvě brašny s nejnutnějším vybavením v rukou a čekali na nádraží na rychlík…

Bylo těžké uchytit se v cizině?
Ani ne. Dařilo se nám. Já jsem pracoval jako projektant a i manželka měla dobré zaměstnání. Záhy však zemřela na rakovinu. Později jsem se stal samostatným architektem, založil jsem firmu, byl jsem úspěšný, měl jsem dům a sportovní auto, ale pořád to nebylo ono. Jednou mě navštívil kamarád, který mě úplně uchvátil svými zážitky z cest po Aljašce. A já si řekl: „Člověče, Šimánku, ty tady dřeš od rána do večera, jsi otrokem své práce, ale co z toho?“

A tehdy jste poprvé pocítil touhu sebrat pár věcí a vyrazit do světa?
Ano. Probudily se ve mně klukovské sny. Našel jsem si za sebe na léto do kanceláře náhradu a vyrazil jsem s kamarády na Aljašku. Když jsem se vrátil domů, věděl jsem, že stavařinu už dělat nechci, další zakázky jsem nepřijímal a znovu jsem vyrazil do Kanady. A odtud jsem se nevrátil.

Máte občanství české, kanadské i německé. Čím se cítíte víc? Čechem, Kanaďanem nebo Němcem?
Samozřejmě Čechem. V Německu jsem dlouhá léta žil, zvykl jsem si tam a lidi na mne byli milí. A Kanada? To je zase něco úplně jiného. Jsou tam neskutečně pohostinní a hodní lidé. Ale rozhodně se cítím Čechem.

Procestoval jste celý svět. Jaké místo ve vás zanechalo největší stopu?
Při jedné expedici napříč Kanadou jsme potřebovali přezimovat v horách Mackenzie. Postavili jsme si s kamarády srub, přezimovali v něm a výpravu, která byla zatím mou nejdelší, trvala totiž pět let, jsme dotáhli do konce. O této cestě jsem napsal knihu s názvem Aljaška – Dobrodružství do extrému. No a právě do srubu jsem se později vrátil, dostavěl jsem ho a stal se mým novým domovem. Je vzdálený dvě stě kilometrů od nejbližší civilizace. Moc se tam s rodinou vždycky těšíme. Uděláme si pohodu, není tam mobil, televize, e-mail… Člověk je tam sice odříznutý od lidí, ale chodíme na lov, pracujeme na zahrádce a zapomeneme na všechny starosti. Tam jsme nejšťastnější.

Cesty vám přinesly určitě spoustu krásných zážitků. Byly i chvilky, kdy vám šlo o život?
Bylo jich dost. Když jsem byl na první cestě kolem světa, tak jsme se dostali s lodí přímo do oka hurikánu. Tehdy jsem se loučil se životem. Ztratili jsme stožár, plachty, všechno šlo pryč. Dodnes nechápu, že jsme to přežili. Nebo jednou jsem byl v Kanadě v zimě sám, jen se psem. Šel jsem na ryby a probořil se pode mnou led. Bylo nějakých pětadvacet pod nulou. Při vší té smůle se mi namočily i sirky. Nemohl jsem si udělat oheň, tak jsem šel ke srubu a oblečení mi mrzlo na těle. Myslel jsem, že nedojdu. A víte, co mne hnalo ? Nevzal jsem si s sebou psa, a pomyšlení, že ve srubu zemře hlady a žízní, mě nutilo jít dál. Takže starost o druhého mi vlastně zachránila život.

V té době jste ještě cestoval sám. Když teď jezdíte s manželkou a dětmi, jste trošku opatrnější? Dá se vůbec takovým situacím předcházet?
Manželce jsem u oltáře slíbil dvě věci. Že ji budu brát i s dětmi na cesty a že se budu snažit riziko eliminovat maximálně na deset procent.

A daří se to?
Kolikrát se stalo, že se nám riziko přehouplo na sto procent. Všechno předpokládat nelze.

Čím vás zaujala země Havaj?
Na Havajských ostrovech jsem byl čtyřikrát, z toho dvakrát sám. Moc jsem chtěl, aby všechnu tu krásu viděla i manželka s dětmi. Pořádně jsem před tím poznal jen tři ostrovy z šesti. Tak jsme se rozhodli to napravit. Manželku jsem lákal na to, že si na jejich čtyřtisícovkách dopoledne zalyžujeme a odpoledne se můžeme potápět mezi korály a lehnout si pod palmy. Ale dopředu jsem celou rodinu varoval, že žádná „havaj“ to nebude. Všem jsem oznámil, že budeme potřebovat ruksaky, pohorky a tak. Za ty čtyři měsíce jsem jim ukázal krásné vodopády, kaňony i lávová pole.

Cestování není jen o přírodních krásách, ale také o lidech. Jací jsou Havajci?
Domorodci nejsou tak přístupní jako třeba lidé v jižním Pacifiku. Řekl bych, že občas mají plné zuby turistů. Nejsou moc přátelští. Ale existuje ostrov Molokai, kterému se říká Přátelský ostrov. Turisté tam moc nejezdí a domorodci jsou úplně jiní. Prožili jsme krásný čas s jednou rybářskou rodinou. Společně jsme vybírali mušle a vařili je. Bylo to fajn.

Dají se skloubit dlouhé cesty se školní docházkou dětí?
Teď už je to lepší. Syn chodí na vysokou a dcera je na privátním gymnáziu. Takže teď už není problém vyrazit na delší dobu. Dřív jsme to vždycky domluvili s vedením školy a děti dostaly delší prázdniny. Ale rozhodně nemohly zahálet, protože žena je původním povoláním učitelka, takže na jejich vzdělání dávala velký pozor.

Na co se teď těšíte?
Plánujeme s rodinou cestu do Austrálie. Chceme ji poznat důkladně a všichni se moc těšíme.