Komu z diváků se podaří být v pátek, sobotu či neděli u toho, dočká se nejslavnějších scén a okamžiků z jeho bohatého hereckého života. „Kolegové pro mě připravili benefici, já bych to celé nazval The Best of anebo spíš pel-mel. Prostě od všeho kousek,“ říká Lipský, který se svého jubilea dožívá v obdivuhodné kondici.

Máte někdy tendenci bilancovat, přehodnocovat svůj život?

Vůbec ne, vždycky beru život tak, jak jde. Nejsem žádný systematik. Dokonce jsem si nikdy nevedl deník, což mě teď docela mrzí. Určitě by dnes bylo velice zajímavé připomínat si, co jsem si kdy myslel.

Anebo vzpomínat, s kým jste se při jaké práci sešel… Kdyby to bylo možné, se kterým z vašich kolegů byste se znovu rád potkal na jevišti?

Pokud by šlo o komedii, tak bych se nejraději opřel o své kolegy z Divadla satiry, které jsme založili v 1946. Tedy o Miloše Kopeckého, Vlastimila Brodského, Miroslava Horníčka, Josefa Hlinomaze, Jiřího Líra, z dam musím jmenovat Stellu Zázvorkovou. Určitě bych ke spolupráci přizval také Alfréda Radoka, protože mám na něj z toho období vynikající vzpomínky. V Městských divadlech pražských, do jejichž angažmá jsem nastoupil v roce 1950, se už sešla jiná sorta kvalitních lidí, už to nebyli vysloveně komediální hráči. Mám na mysli Václava Vosku, Svatopluka Beneše, Josefa Beka, Danu Medřickou, Irenu Kačírkovou, ze starších Jaroslava Marvana, s nímž jsem také hrál. Dokonce jsem za něj zaskakoval v pražském Komorním divadle ve Figarově svatbě.

Které své životní období vlastně považujete za nejšťastnější?

Určitě to, které jsme prožili v již zmíněném Divadle satiry. Bohužel nám ho v roce 1949 zavřeli. Měl jsem ale štěstí, brzy poté jsem se totiž ocitl na výborné scéně Městských divadel pražských se znamenitým ředitelem Otou Ornestem, vynikajícími režiséry a skvělými kolegy. V osobním životě rád vzpomínám na konec první republiky. Tehdy jsem dorůstal, byl jsem v pubertálním věku. Poznával jsem první lásky, přičichl k ochotnickému divadlu, což pro mě bylo v dalším směřování rozhodující… Další krásné osobní období přišlo, když se nám s manželkou narodily dvě pěkné děti, byla to idylická léta. Neslučuju to ale, prosím, s tehdejší politickou dobou, ta zas tak idylická nebyla.

Ztvárnil jste nezpočet rolí, ať už divadelních, televizních či filmových. Pokud bych si měla vybrat, váhala bych, ve které jste se mi líbil nejvíc. Vždycky se mi ale v souvislosti s vámi vybaví třeba hamižný vedoucí Jouza z dětského filmu Ať žijí duchové!

Vážně? Osobně mám rád Šest medvědů s cibulkou, Cirkus v cirkuse, nesmím zapomenout na film Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Při jeho natáčení jsme se zvlášť pobavili. Myslím, že na jakýsi pomyslný vysoký stupeň popularity mě vynesl děda Pantůček, potažmo televizní seriál Tři chlapi v chalupě. V divadle ABC pak Charleyova teta, která se dočkala více než dvou stovek repríz a televizního přenosu.

Když se teď některé z těch věcí, které jste jmenoval, objevují v televizi, díváte se?

Jenom sporadicky, rozhodně je nevyhledávám. Nejsem sadista nebo narcisista, abych musel vidět svůj film několikrát za sebou. Ale uznávám, že je to poučné. Člověk pak vidí, jaké dělal chyby.

Jste stále hodně zaměstnaný, nejen v Městských divadlech pražských, ale menší měrou i v Divadle Na Jezerce a v Divadle 90 U Valšů. Tam hrajete s Květou Fialovou ve hře Manžel pro Opalu dokonce pětadevadesátníka…

Je zajímavé, že jsem se s toutéž rolí setkal už před pětadvaceti lety, tenkrát hrála Opalu Stella Zázvorková.

Paní Fialová před premiérou té hry řekla, že je dokladem toho, že stáří je zázračné období života. Že nechápe, proč se ho někteří lidé bojí. Souhlasíte s jejím tvrzením?

Vůbec ne, naprosto ho vyvracím, Květa to stáří maluje krásnými barvičkami, já jej vidím jinak. Reálně vzato, stáří nejde s mládím vůbec srovnat. Starý člověk je prostě jiný než ten mladý, se vším všudy. S vášněmi, rozumem, umem… Stáří je konec života, tak co by na tom bylo veselého.

Určitě ale máte i radostné chvíle…

Najdou a musí se najít, aby člověk netesknil a nebyl samý pesimismus. Každý má svůj způsob, jakým si život zpříjemňuje – někdo rád jí, někdo rád pije, někdo chodí víc do divadla, jiný do kina nebo na tancovačku…

A vy chodíte nejvíc do divadla.

Přesně tak. A miluju červené víno, když už jsme u toho pití, dobré jídlo vlastně taky. Snažím se tím tu smutnou životní epochu vylepšovat.

Lubomír Lipský se narodil 19. dubna 1923 v Pelhřimově. Byl nejstarším ze tří synů v cukrářské rodině, která fandila místnímu ochotnickému divadlu. Spolu s bratrem Oldřichem, později významným režisérem, inklinoval k herectví už od dětství. Po maturitě na reálném gymnáziu absolvoval osm semestrů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zajímal se i o hudbu. Z pražského Divadla satira, které založil s několika pelhřimovskými mladíky, přijal krátce angažmá v Realistickém divadle. V roce 1950 přešel do nově vzniklých Městských divadel pražských, jejichž členem je dodnes.