Malíř vdechl barevný život i protitankovému zátarasu

Znovuobjevitel barevnosti

Barva je totiž pro tvorbu Aleše Lamra (1943) natolik signifikantní, že bývá nazýván nejbarevnějším českým malířem. Jeho práce představená nyní na velké výstavě v pražském Mánesu je doslova marnotratným a pestrým hýřením barev a pohybu. A to nejen v současné abstraktní tvorbě, ale doslova i na pohyblivých objektech visících ze stropu hlavního sálu, které se po letmém dotyku vydrží otáčet dlouhé minuty. A že věcem nebarevným dokáže svými barvami vdechnout nový život a vytvořit z nich nový artefakt, svědčí pomačkané a zohýbané železné pruty, vydolované kdesi z protitankového zátarasu a proměněné Lamrovou barevností v takřka pohádkové Liany (tak se dílo jmenuje a je umístěno v samém centru výstavy). Tento námět Lamra natolik zaujal, že na dané téma vznikly i rozměrné akrylové malby.

Jenomže Lamrova tvorba nebývala vždy tak jásavě barevná. V šedesátých letech svědčila spíše o ponurém příběhu, v němž bylo možno vysledovat vlivy různých dobových proudů, jako by malíř tvrdošíjně i trpělivě hledal svou pravou podstatu, až ji opravdu našel. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se jeho paleta rozjasnila nevídanými barvami, mimo jiné i v souvislosti s malířovou prací propagační (živil se návrhy plakátů) a s tvorbou hravých objektů i jásavých abstraktních plastik a předmětů a snad i vlivem dobového pop–artu.

Toto období zároveň připomíná minimální výstavní možnosti, jichž se umělcům Lamrova založení od sedmdesátých let minulého století dostávalo, takže Lamr například vystavoval u zahrádkářů či dokonce v protiatomovém krytu.

Přerod však nadále pokračoval v přechodu o figurativního umění k čiré abstrakci, hře barev a tónů, jaká má u nás předchůdce snad jen ve Františku Kupkovi. Lamrova barevná štědrost jako by nechtěla bez vlivu barev ponechat jediný předmět v umělcově okolí, ale způsobem užití svědčí i o ohromném smyslu pro humor, nadsázku a grotesku. Jásavě pomaloval i vlastní kravatu, s níž se zúčastnil vernisáže.

Nalézání Boha ve vlastním nitru

Kde se vzal v malířově tvorbě onen převrat z ponuré zasněnosti v rozjásaný optimismus? Shodou okolností se tak dálo v době, kdy nebylo mnoho důvodů k optimismu a kdy národ neprožíval světlé chvíle dějin. Aleš Lamr se otevřeně vyznává, že jistoty a optimismus čerpá z víry. Je to tak jasné a prosté, že nelze pochybovat o samozřejmosti a upřímnosti takového vyznání. Ostatně montáž ze starších malířových prací u vchodu do výstavy včetně jeho vlastního nejstaršího autoportrétu je snad bezděčně komponována do tvaru tušeného kříže (Autoportrét, datováno 1962, 1970, 1974, 1998, 2003, 2007) a zároveň zachycuje malířovy proměny od šedesátých let dodnes. A konečně samotný název současné výstavy „vsobě“ (psáno dohromady) je vyjádřením hledání a nalézání Boha uvnitř sebe sama.

V suterénu galerie lze sledovat vývoj Lamrovy tvorby od počátečního hledání sebe sama přes tvorbu hravých plastik až po postupné nalézání dnešního nezaměnitelného vyjádření. V přízemí pak je současná tvorba, zejména rozměrná abstraktní plátna, pokrytá až neuvěřitelnými škálami akrylových barev, takže se zdá, že Lamr snad dokáže barvy, odstíny a jejich nové harmonie donekonečna nejen obměňovat, ale doslova vynalézat.