Nezapomenutelný umělec a Ctibor Matějka tvořili kdysi v rodných Ivančicích nerozlučnou dvojici. Jednou si spolu zahráli i ve filmu. Jmenoval se Náš dědek Josef. ,,Jako kluci jsme spolu dělali spoustu klukovin, ale nikdy nic zákeřného. Jenom jednou to asi Vladimír trochu přehnal, když na majitele drogerie Koštuříka pokřikoval Koštuřík, kumštuřík. Drogista ho za to svázal a přelepil mu ústa leukoplastí. Nakonec musel zasáhnout až hercův strýček, který to obchodníkovi vysvětlil po svém. Pěstmi,“ směje se osmasedmdesátiletý pán.

O Vladimíru Menšíkovi mluví jen jako o Laďovi. Ostatně jako většina hercových vrstevníků. Důchodce Matějka a herec byli celoživotními přáteli. Měli vedle sebe i chatu. Menšíkův spolužák prozradil, že se Laďa občas někde zapomněl a jeho manželka Olga ho prý za to pěkně plísnila. ,,Jednou zase Laďa slíbil, že za ní přijede a nikde ho nebylo čtrnáct dní. Měli jsme se spolu na chatě sejít, a když už jsme se vraceli domů, slyším od nich nějaký křik. Manželka mi říká, raději tam nechoď, Olinka se asi trochu zlobí,“ pokračuje Matějka, ale nemyslí to ve zlém.

Na svého kamaráda nedá dopustit. Vzpomíná, jak spolu chytali ryby, hrávali kuličky i kuželky v hotelu UČerného lva. Dokonce nás navedl i na Menšíkovu první velkou lásku, Marii Tondlovou. Stále bydlí v domě na Žerotínově náměstí. ,,Babička odpočívá, má zlomený kotník. Počkejte, dojdu se jí zeptat, ale asi s vámi nebude chtít mluvit,“ myslí si vnučka Marie Tondlové Ivana Čechová.

A nemýlí se. Stará paní už zřejmě nechce jitřit vzpomínky na nenaplněnou lásku. Kvůli dalšímu vztahu pak spálila i všechny milostně dopisy, které jí mladý Vladimír psal. Bylo jich hodně. ,,Babička je spálila kvůli dědečkovi, aby nežárlil. Z jejího vyprávění vím, že to skončilo, když pan Menšík odešel studovat na průmyslovou školu do Brna,“ poodhaluje rodinné tajemství vnučka.

Oba se po letech stejně setkali. Vladimír v Ivančicích vystupoval a už vdaná paní Marie mu přišla do Besedního domu zatleskat. Obdivovala jeho vitalitu, smysl pro humor, skromnost a především skutečnost, že nikdy nezapomněl, odkud se do ,,velkého“ světa dostal. Z jeho milovaných Ivančic. Ani rodné město na „svého“ Menšíka nezapomnělo. Zavítá- li návštěvník do expozice, která byla otevřena u příležitosti nedožitých sedmdesátých narozenin velikána českého herectví, najde tu zajímavé detaily z Menšíkova života. Nechybí ani slova uznání jeho hereckých kolegů.

,,O Menšíkovi se nedá vyprávět. To nebyl člověk, to byl živel. Oheň, voda, Menšík,“ charakterizuje Mistra na jednom ze zobrazených citátů herec Jaromír Hanzlík. ,,Pane Menšíku, já se klaním velkejm hercům,“ ohodnotil jeho umění další z velikánů české divadelní a filmové scény – Jan Werich. Jenom v loňském roce navštívilo výstavu v Ivančicích téměř pět tisíc lidí. V minulosti sem zavítali i herci Lubomír Kostelka, Petr Nárožný nebo Jiřina Bohdalová. Vladimír Menšík byl lidový a národ ho miloval.

,,Když jsem ho poprvé potkal, oslovil jsem ho Mistře a on se na mě obořil, co to prý má znamenat,“ vzpomíná manžel Menšíkovy sestřenice Antonín Ambrozek. Častokrát se spolu v rodině sešli a veselili se až do rána. ,,I když jsem byl už velmi unavený, vedle Menšíka zkrátka nešlo jít spát. Byl to veselý obyčejný chlapík, který nevyhledával luxus. Víte, co měl nejraději? Chleba se sádlem a švestkové knedlíky. Teď na podzim, by se jich určitě zase přejedl,“ zavírá dveře příbuzný Ambrozek a ještě stačí ukázat na jejich společnou fotografii v Menšíkově autobiografii. ,,Velká škoda, že už tady není. Bylo by veselo. “