Životopisný film Guse Van Santa o americkém politikovi Harveyi Milkovi nejspíš nejvíc ocení zástupci homosexuálních menšin a příznivci pečlivých biografických příběhů bez nároku na vypjatý dramatický oblouk.

Hlavním hrdinou filmu Milk, který vstupuje do oscarového klání s osmi nominacemi, je totiž homosexuál, jenž na počátku 70. let vystoupil odvážně proti diskriminaci své menšiny a úspěšně prolomil bariéru společenské nesnášenlivosti. Harvey Milk se navzdory své mírné povaze rozhodl nevzdat svůj boj, a tak se stal nejprve mluvčím dané skupiny a posléze i městským radním v San Francisku. Za odvahu, jakou v době, kdy homosexuálové páchali kvůli své orientaci sebevraždy, projevil, zaplatil však nakonec také životem…

Gus Van Sant chystal svůj projekt dlouho – a se Seanem Pennem, představitelem Milka, se na řadě věcí vzácně shodl.

Dobově pečlivý

Natočili příběh, který je pečlivě zasazen do dobových souvislostí a stylu života, všímají si řady detailů – od tesilové módy 70. let až po šikanu policie a toho, že někteří si po podání ruky těm „jinak orientovaným“ svou vlastní rychle utřou. Právě v tom a v Pennově herecké kreaci jsou nenápadné kvality Van Santova filmu. Začíná archivními záběry a pohledy do dobových novin, přetřásajících vyhrocené střety homosexuálů a policie, a už v úvodu vlastně prozradí, jak příběh dopadne.

Milka zastihujeme krátce v New Yorku během seznámení s novým přítelem, v několika intimních hovorech nahlédneme do nitra čtyřicátníka prožívajícího krizi z pocitu neužitečnosti své existence. A pak už jsme svědky začátků v San Francisku, Milkova burcování vlny nespokojenosti ze strany menšin, dramatických voleb do městské rady, pouličních demonstrací a vášnivých diskusí o politice a lidských právech.

Van Sant se soustřeďuje na vystižení tehdejší atmosféry ve společnosti (působivý je telefonát mladého homosexuála svěřujícího se se svým traumatem), využívá digitální kamery, rozostřeného obrazu, neklidných záběrů. Svým téměř dokumentárním pojetím vtahuje záměrně diváka do příběhu, nálady pouličních demonstrací, společenského pohybu.

Příliš mnoho piety

Van Santův a Pennův přístup k Milkově osobnosti je velmi pietní – s výjimkou pár vtipných momentů a velmi decentních erotických scén je jejich portrét vážný, většinu filmu věnují politice. V tom je ale i jeho úskalí. Chvilkový humor („jestli ještě něco řekneš o politice, probodnu tě vidličkou!“) snímek příjemně odlehčuje, kdyby ho ale bylo o trochu víc, možná by film oslovil početnější publikum. Takto se drží až příliš „při zemi“, s úctou sleduje Milkovy poslední měsíce, nenachází na něm prakticky jedinou chybu, jež by ho víc zlidštila.

Tvůrci nás hýčkají výbornou dobovou hudbou a Sean Penn precizním ztvárněním homosexuála, jemuž podřídil absolutně vše – od chůze až po mimiku a gesta. Přesto je ale poslední půlhodina už jen neposedným čekáním na to, jak a kdy zasadí Milkův domnělý spojenec Dan White (výborný Josh Brolin) svou zákeřnou ránu.

A to je při dvouhodinové stopáži přece jen příliš velký nárok na diváckou trpělivost. I když má finále hezkou symboliku v návštěvě opery Tosca, probouzející předtuchu blízké smrti, jež se druhý den s pohledem na obří plakát Tosky před okny radnice také naplní.

Milk
USA 2008.
Režie: Gus Van Sant, hrají: Sean Penn, Josh Brolin, Emile Hirsch.
Premiéra: 12. února.