Berete si, pane Nesvadbo, slova paní Skořepové k srdci?

To víte, že ano, Luba má pravdu, ona sama je ale druhý extrém. Je to šílená turistka, chodí pořád pěšky do divadla, miluje krajinu, jezdí na chalupu. To já na tu svou nejezdím takových dvacet let, už mě to moc netáhne. Je to tedy skutečně tak, že kdybyste přišla k nám domů, tak byste mě určitě našla při kreslení. Denně namaluju takových dvacet obrázků, ale žena – která je sama výtvarnicí – mi je do rána probere a zredukuje třeba na polovinu. Je to taková celoživotní hodnotitelka mých prací.

Kreslit jste začal už ve svých šestnácti letech, takže těch obrázků, co jste stvořil, musí být nepočítaně…

Vůbec si nedokážu jejich počet tipnout. Ty vůbec první obrázky jsem kreslil pro noviny a časopisy. Potom jsem se seznámil s našimi „největšími“ karikaturisty, kteří mě vzali mezi sebe, a společně jsme založili Dikobraz. Svou práci jsem poté zasvětil především dětem, maloval jsem pro ně ve Sluníčku, Mateřídoušce… No, byl to krásný život s množstvím krásných obrázků.

Své kolegy jste prý kreslil při schůzích ROH, protože seděli a nehnuli se.

A víte, že jo? Opravdu mám nejvíc karikatur ze schůzí, protože těch bylo za minulého režimu opravdu hodně. A co na nich měl člověk dělat, když se nudil? Mohl kreslit! No a já jsem maloval a malovat, až jsem namaloval všechny, co na těch schůzích byli. Právě vystavené karikatury hereckých kolegů a kolegyň v Národním divadle jsou mojí vzpomínkou na ně.

Měl jste nějaký svůj nejvděčnější objekt, kolegu, kterého jste měl hodně rád?

Ohromně důvěrně jsem se měl rád s Karlem Högerem, s Janem Pivcem, Ladislavem Peškem – neříkám, že jsme se navštěvovali, ale mohli jsme se jeden druhému svěřit. To víte, u divadla se někdy nadává, pomlouvá, někdy se říkají vtipy, ale my čtyři jsme se skoro potřebovali. S Janem Pivcem jsme dokonce bydleli blízko sebe, u vinohradského divadla, takže jsme se vídali i večer. On s pejskem, já s pejskem. Mám na co vzpomínat.

A co se vám vybaví při vzpomínkách na éru v souboru Jindřicha Honzla, u něhož jste získal hereckou průpravu?

Právě Luba Skořepová, Miloš Kopecký, Otakar Brousek – společně s nimi jsem ze Souboru mladých Jindřicha Honzla přešel do Studia Národního divadla. Byli jsme mladí, plní elánu a odhodlání, milovali jsme divadlo a milujeme jej – vyjma Miloše, který už nás opustil – dodnes. Já jsem měl k divadlu ještě další velkou lásku, totiž televizi, která byla tehdy v plenkách, a začal jsem v ní dělat pořady pro děti.

Dětem se věnujete celoživotně. Pořád za nimi se svými pořady jezdíte?

Pořád, teď mám zrovna nabídku, abych přijel na Ostravsko. Je to sice trošku z ruky, ale nevadí. A když už tam budu, tak navštívím hned několik školek nebo družin. Kdoví, kdy se tam zase dostanu.

Kde se ve vás tak krásný vztah k dětem vzal?

Dali mi jej do vínku rodiče – ke mně a mému staršímu bratrovi Jiřímu, který mě uvedl jako režisér v televizi do společenského života, se krásně chovali, měli pro děti pochopení. Já ho mám taky a snažím se jej zase předávat dál. Těší mě, že syn Michal se dětem také věnuje. Ba co víc – nedávno mě udělal zase čerstvým dědečkem a já se z toho můžu zbláznit. Chlapeček má půl roku a je to náš miláček. Kromě něj mám ještě čtyři krásné vnučky. Největší štěstí člověka je v tom, když mezi jeho nejbližšími panuje láska a pohoda. A mně se toho štěstí dostalo vrchovatě, čehož si nesmírně vážím.