To vše a mnohem více čekalo na stovky návštěvníků areálu Žlutých lázní, kde se slavily 40. narozeniny této nejpopulárnější české komiksové čtveřice.

Na začátku přitom mělo jít o jednorázovou věc. „Po návštěvě Itálie v roce 1968, kde jsem se s manželkou Lucií nadchnul pro komiksy, jsem chtěl vytvořit něco podobného. Čtyřlístek jsme vymysleli za jedno odpoledne při sklenici vína. Hned od začátku měly všechny postavy svoje typické charakterové vlastnosti,“ vypráví autor komiksu Jaroslav Němeček.

První číslo vyšlo 15. května 1969 v nákladu 30 000 výtisků. Ohlas dětí na nový časopis byl takový, že Čtyřlístek, do kterého začali přispívat i další autoři, započal vycházet pravidelně. Na dlouhá léta se stala jeho spoluautorkou spisovatelka Ljuba Štíplová. V době své největší slávy vycházel komiksový časopis v nákladu až 220 000 výtisků.

V současnosti vydává komiksový sešit soukromé nakladatelství Jaroslava Němečka dvacetkrát ročně. Uvažuje se i o kresleném filmu. „Jednáme o něm již rok, máme napsaný scénář, stále ale nevíme jakou technologií ho natočit. Zda půjde o klasickou animaci nebo 3D. Já jsem ale pro klasiku,“ říká Němeček.

Oslavy Čtyřlístku pomohly ale i dobré věci. „Ve spolupráci s panem Němečkem jsme se rozhodli výtěžek z prodeje odznáčků Čtyřlístku použít na vytvoření světa Čtyřlístku v herně dětského oddělení vinohradské nemocnice,“ sdělila Deníku zakladatelka nadace Archa Chantal herečka Chantal Poullain.

Jaroslav Němeček: S kreslenými postavami se prostě musí žít

S prvním Čtyřlístkem se mohl malý čtenář poprvé setkat na jaře roku 1969. Je to tedy už 40 let, co kreslení hrdinové – Fifinka, Bobík, Myšpulín a Pinďa – zažívají svá veselá dobrodružství.

Podle kalendáře připadají narozeniny tohoto kultovního komiksu na 15. května, ale skutečné oslavy teprve propuknou, a to ¨v sobotu ve Žlutých lázních v Praze. Celodenní akce s bohatým programem umožní dětem setkat se naživo se svými oblíbenými figurkami, ale také s autorem Jaroslavem Němečkem, který je vymyslel a nakreslil.

Tak jak tedy vznikl Čtyřlístek?
Je to už strašně dávno. Bylo mi tenkrát 24 let, otevřely se hranice a já vyrazil se svou ženou za naší kamarádkou do Itálie. V Mnichově, kde jsme přestupovali, mě zaujaly místní trafiky oblepené časopisy a hlavně komiksy. Dnes je už všechny známe, ale v té době u nás nebyly, když už něco vyšlo, tak tisk nestál za nic a obrázky byly maximálně dvoubarevné. Tenkrát jsem kreslil zadní stránku pro Mateřídoušku a jako výtvarníka mě ty obrázkové časopisy velmi lákaly. Pár jsem si jich přivezl domů, a když jsme si je se ženou prohlíželi, tak jsme si říkali, že děti u nás by to přece také chtěly mít. A tak vznikl nápad na komiksový časopis. Postavičky jsme vymysleli během jednoho večera a já napsal první krátký příběh, který je dnes tak vzácný, že se na aukci vydražil dokonce za 25 tisíc korun!

Jména také dostaly figurky hned ten večer?
Ano, dostaly. Jen je tu ten složitý příběh s Myšpulínem. Máte vymyšlena tři jména a to čtvrté vás nenapadá a nenapadá a najednou si vzpomenete na to, že tetičce roste na zahradě strom mišpule, a připadá vám, že by se to s tou přesmyčkou pro toho kocoura Myšpulína mohlo hodit…

A pak už to šlo s Čtyřlístkem samo?
Nakreslil jsem tedy první příběh a přinesl ho do redakce nakladatelství Orbis, kde v té době pracovala řada mladých nadšených lidí, kteří se ho pokusili prodat. Nikdo tomu tenkrát moc nevěřil, protože komiksy měly přece jen nálepku Západu, ale zkusili to, a odezva byla veliká. A tak se připravily další dvě pokračování. Počítalo se s tím, že to hned skončí, ale děti psaly a posílaly objednávky, a tak si v redakci řekli, že zkusí udělat časopis. Příběhy začaly vycházet nepravidelně asi osmkrát do roka, přibrali se výtvarníci a textaři. Začali jsme spolupracovat s paní Ljubou Štíplovou, která se stala hlavní spisovatelkou Čtyřlístku, napsala asi 180 scénářů a pořád ještě píše.

Vyšla už opravdu velká řada příběhů, máte nějakou kontrolu nad tím, aby se neopakovaly?
Dělá se to tak, že v září je uzávěrka na příští rok. Textaři musí přinést náměty, těch se sejde třeba osmdesát a z toho se sestaví roční plán. Na zadní stránce Čtyřlístku je pak napsáno, co přesně vyjde, a děti se už mohou těšit na konkrétní příběhy. Na to, aby se příběhy neopakovaly, dohlíží šéfredaktor, ten má také na starosti to, aby byly zařazeny do správných ročních období a mnoho dalších věcí. A pro děti, které neznají začátky Čtyřlístku, vydáváme jednou za rok souborné vydání příběhů Čtyřlístku, postupně tak, jak šla léta. Naposledy vyšla sedmá velká kniha Úžasné příběhy Čtyřlístku – s příběhy z let 1984 až 1987, takže materiálu na další pokračování je ještě hodně.

Čím to je, že se z Fifinky, Pindi, Bobíka a Myšpulína stal takový fenomén?
Téměř každý národ má své kreslené hrdiny. U nás byli také všichni ze začátku natěšení na časopisy ze Západu, ale po pár letech je to přešlo a zjistili, že Čtyřlístek je lepší, je také trochu výchovnější a není tak hrůzostrašný. Neteče v něm krev a obludy nevstávají z hrobů, až bude Čtyřlístek vstávat z hrobů, tak to bude konec… (smích). Dříve také komiks jako Čtyřlístek neměl konkurenci, pro děti to byl šok, něco nového a fantastického. Dnes bych nechtěl znovu začínat s časopisem, všeho je kolem hrozně moc, mladí výtvarníci to nemají lehké!

Vždycky jste se chtěl živit jako kreslíř?
V osmnácti jsem nevěděl, čím se chci živit. Chtěl jsem být malířem, jako každý ze střední uměleckoprůmyslové školy. Osud mě ale zavál zrovna ke komiksu. Když se však podívám zpátky, třeba na plakáty, které jsme v rámci školy vytvářeli, tak jsem měl vždycky tendence vkládat do tvorby nějaké humorné prvky, bylo mi to prostě blízké. Zhruba deset let jsem se také věnoval intenzivně keramice a měl jsem úspěchy, ale po revoluci začal být materiál drahý, práce náročná, musel jsem se rozhodnout mezi keramikou a Čtyřlístkem a rozhodl jsem se pro kreslení.

Objeví se Čtyřlístek někdy na filmovém plátně?
To je věc na dlouhé roky. Když jsem ty komiksy kreslil, myslel jsem trochu i na film. Nakonec proč ne, těch příběhů je moře, mohly by z nich být také krásné večerníčky. Několikrát jsme se snažili kontaktovat jak televizi, tak zlínské ateliéry, ale vždycky to na něčem uvízlo, hlavní problém jsou finance.

A jak to vidíte do budoucna?
Rád bych měl někoho, kdo by po mně pokračoval, až půjdu do důchodu. Zatím jsem však nikoho takového nenašel. Ono to na první pohled vypadá jednoduše, ale už jen obtáhnout tužku perem je komplikované. A řada dalších věcí, například jak mají figurky správně stát a běhat, jak se tváří, když jsou naštvané, nebo jak se dívají zasněně na západ slunce. S těmi postavami prostě musíte žít, není to vůbec jednoduché!