Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Návrat do rodného domu patří k nejhezčím okamžikům

Praha - Jiří Šimon se narodil v roce 1936 na statku ve Veselé u Mnichova Hradiště, odkud byla v roce 1953 rodina násilně vystěhována do pohraničí a majetek jí byl zabaven. V těchto dnech vydal Knižní klub jeho knihu Ukradený domov.

30.11.2008
SDÍLEJ:

Jiří Šimon (s maminkou, bratrem a dědečkem) na statku ve Veselé kolem roku 1938Foto: Foto: Archiv J. Šimona

Ve vzpomínkách autora ožívá český venkov 40. a 50. let očima chlapce. Jeho rodinu stihne typický osud „kulaků“ – konfiskace majetku a násilné vystěhování…

Po mnoha letech, kdy se o násilné kolektivizaci venkova téměř nemluvilo a nepsalo, se v poslední době objevila řada titulů s tématem vyhánění sedláků z půdy. Čím se podle vás od nich liší Ukradený domov?

Jak jsem měl možnost sledovat ostatní publikace, v nich jsou líčeny především represálie a jejich následky. Zatímco Ukradený domov začíná mým narozením, pokračuje vyprávěním o širokém příbuzenstvu, sousedech, škole, o každodenním životě na vesnici, o válce… Až na závěr zasáhne únor a padesátá léta, možná o to působivěji. Každá rodina másvou historii, v níž se odrážejí „velké“ dějiny. Nadětství mám hezké vzpomínky, hrozný byl až nástup komunistického režimu, který znamenal pro naši rodinu tragédii. Chtěl jsem, aby se na tehdejší život nezapomnělo, ať už z té lepší či horší stránky. Čtenář vmé knize objeví detaily, které se námz paměti pomalu vytrácí – např. co to byl medenec, že se chleba pekl doma nebo že učitelé v tehdejší měšťance ještě používali plivátko.

K autentičnosti přispívá více než padesát fotografií, z nichž některé jsou 100 let staré… Jak se vám podařilo je dát dohromady?

Většina z nich je z rodinného archivu. Můj tatínek byl fanda do různých přístrojů. Jako jeden z mála ve vesnici měl fotoaparát. Aprotože fotografoval rád,máme díky němu celou řadu snímků z doby válečné a těsně poválečné. Za kuriózní považuji snímek Francouze v německém zajetí z roku 1945 a fotografii téhož muže o šedesát let později, kdy ho na francouzském venkově navštívila moje dcera.

Na obálce Ukradeného domova je váš rodný statek, který byl v 50. letech komunistickým režimem zkonfiskován. Co je s ním dnes?

Osm let jsem bojoval v restitučním soudu za jeho vrácení, bývalá socialistická soudkyně v Mladé Boleslavi mi házela klacky pod nohy, ale už kvůli památce rodičů jsem byl rozhodnut to nevzdat. Rodiče se bohužel konce komunismu v roce 1989 nedožili a na náš statek do Veselé se nikdy nevrátili. Já jsem se tam vrátil na podzim roku 2000. Po čtyřiceti sedmi letech. Návrat do rodného domu patří k nejhezčím okamžikům v mém životě.

Autorem předmluvy ke knize Ukradený domov je spisovatel Arnošt Lustig, čerstvý držitel Ceny Franze Kafky. Proč právě on?

S Arnoštem Lustigem jsem se seznámil letos v dubnu na autogramiádě k jeho knize. Arnošt prohlásil, že máme minimálně dvě věci společné – že jsme oba milovali své tatínky a že nám je zahubily totalitní režimy – Arnoštovi nacisti a mně komunisti. Když jsem v září ležel ve Vinohradské nemocnici, shodou okolností se tam Arnošt ve stejné době léčil také, v pavilonu za rohem. Dozvěděla se to dcera a přinesla mu rukopis Ukradeného domova. Hned druhý den jí volal, že moje vzpomínky přečetl jedním dechem a že k nim napíše předmluvu. Vážím si toho.

Více než čtyřicet let jste se věnoval českému oštěpu. Jak hodnotíte současné špičkové výkony našich oštěpařů a oštěpařek?

Je to pro mě obrovská satisfakce. Při nástupu na katedru atletiky Fakulty tělesné výchovy a sportu v roce 1962 jsem si předsevzal přispět k vybudování české oštěpařské školy, která by odpovídala naturelu našich sportovců. S dalšími kolegy, Josefem Dušátkem a Milošem Vojtkem, jsme se rozhodli vytvořit kompilaci zahrnující praktické zkušenosti nejlepších oštěpařských škol v okolí.

Jak jste prožíval olympijské zlato Barbory Špotákové?

V den, kdy se Barboře podařil vítězný hod, jsem ležel na JIP po těžké operaci. Vnučka stáhla televizní záznam z internetu a pustila mi ho v nemocnici na notebooku. Přiznávám, že jsem dojetím plakal. Po tolika letech, která jsem věnoval českému oštěpu, to pro mě byla ta nejlepší odměna.

(kul)

Doc. PhDr. Jiří Šimon, CSc.
Svůj život zasvětil sportu. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, kde pak učil čtyřicet dva let na katedře atletiky, v letech 1992–2000 byl jejím vedoucím. Mezi jeho studenty patřili olympijští medailisté a mistři světa Helena Fibingerová, Jarmila Kratochvílová, Imrich Bugár, Ludvík Daněk či Štěpánka Hilgertová. Vychoval několik republikových reprezentantů v hodu oštěpem, je autorem a spoluautorem řady publikací s atletickou tematikou.
30.11.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jaroslava Němcová.
12

Nová ministryně Jaroslava Němcová chce řešit důchody a dávky

Ilustrační foto
1 11

Útok na e-recepty. Část poslanců se je snaží odložit

Hon na papouška a větší než velké množství trávy: prohlédněte si nejlepší videa

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku v úterý 12. prosince 2017.

Holého molekula vynesla miliardy. Mohou přijít další

Hitem akademické sezony je transfer znalostí a technologií. Za tímto spojením z říše sci-fi se skrývá na první pohled jednoduchý přenos z bodu A do bodu B. V případě ústavů Akademie věd ČR to značí vyhledávání nápadů a jejich propojení s potenciálními investory.

Bydlení bez bariér: odstraňte prahy a upravte chodby

Člen rodiny s omezenou pohyblivostí nebo dokonce nepohyblivý či na vozíku znamená ohromný problém i pro bydlení. Naše čtenářka Radka nám napsala svůj příběh a žádost o radu, jak by mohla uzpůsobit svůj dům pro manžela, který je po nehodě upoután na invalidní vozík.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT