Ne že by média z jeho současných textů vyšla nejlépe. Kontroverzní hudebník, jenž byl v minulých měsících až nechutně tlačen ke zdi kvůli svému zarytému mlčení stran antinohavicovské odrhovačky Jaroslava Hutky, si to v jednotlivých písničkách konkrétně vyřizuje s Lidovými novinami a internetovým chatem České televize, kde „četují si s mačetami četné čety“.

O desce zaměřené proti novinářům je těžké psát, ale vždyť on s nimi Nohavica touží komunikovat, povědět jim, co jsou zač, říci jim jako Jan Werich v Uspořené libře: „A vy tam dole, nechtěli byste konečně jít do Tararingapatánu?!“

Dříve než půjdem, poděkujme mu, že dokázal stvořit lepší skladby než jeho rival, jehož „pravdomluvná“ píseň o udavači z Těšína se vymkla jakýmkoli uměleckým kategoriím. A zároveň zalitujme, že jich není tolik, abychom si jeho negativní energii mohli pořádně vychutnat.

Písničkáři potřebují nepřítele

Skvělých nahrávek, které vznikly ze vzteku, najdeme ve světové muzice víc - za všechny jmenujme Dylanův mrazivý „živák“ Hard Rain.

Ale když už, proč celou věc nedotáhnout do konce? Škoda, že se Nohavica zatěžuje méně důležitými a hlavně méně povedenými kousky Noe, Ostravian Pie, ba i výtečnou, leč rozptylující operetkou Ona je na mě zlá na melodii Ludwiga van Beethovena.

Snad je něco pravdy na tvrzení, že písničkáři potřebují mít nepřítele. Jaromír Nohavica ho opět našel a zdá se, že od té doby srší nejen hněvem, ale i nápady. Nikomu soudnému se asi nelíbí, jak k tomuto bodu své kariéry dospěl, a leckdo se jistě ptá, kam se proboha může vydat teď.

Ale nikdo mu už nevezme, že se ještě jednou vybičoval k výjimečným skladatelským výkonům, z nichž nade všemi ční píseň Ty ptáš se mě. V ní se (možná podvědomě) obrátil k ruským bardům, kteří na něj měli vliv v jeho počátcích, což ostatně potvrzuje i zařazení Vysockého Písně o příteli: „Myslel sis: přítel můj a teď? Ryba rak nebo tak či tak.“

V albu chybí pokora

Slabá místa má každá Nohavicova deska - jako by v zásadním okamžiku neuměl nadřadit požadavek umění všemu ostatnímu. „Trumfové eso v mariáši hážu do talonu,“ definuje autor tuto svou vlastnost v poslední skladbě Mám jizvu na rtu.

Jediné, co na albu nazvaném po bájném hrdinovi, který vzlétl tak vysoko, až se spálil, chybí, je pokora - čili to, co v reakcích ostře sledovaného hudebníka marně hledali skoro všichni žurnalisté a „četaři“. Je jí tu oproti té obrovské porci vzdoru pomálu, pokud člověku nestačí letmé „sorry“ v závěrečném textu. To už ale do recenze nepatří.

Ikarus svou kvalitou výrazně převyšuje Nohavicovy hudební počiny z poslední dekády, je přitažlivý svou syrovostí i spontánností svého vzniku, najdeme na něm nejméně osm dobrých písní, a ještě dlouho o něm budeme přemýšlet. Tečka.

Michal Bystrov

CD Ikarus je k dostání na stránkách www.nohavica.cz.