Pablo Picasso, díl druhý

Obě části jsou spojeny s osobnostmi významných francouzských galeristů. Ta první, jež pocházela ze sbírek a tisků Ambroise Vollarda a byla věnována Picassovým pracím převážně z let 1904–1905, skončila 1. března a od středy je přístupná část druhá. Ta je spjata se jménem galeristy Daniela-Henryho Kahnweilera (1884–1979), jenž byl přítelem nejen Picassa, ale také někdejšího českého kunsthistorika, sběratele a ředitele galerie Vincence Kramáře (1877–1960).

Díky tomu mohl Kramář u Kahnweilera nejen nakupovat, ale jako vzpomínku na přátelství tehdy již nežijícího Kramáře daroval Kahnweiler roku 1972 Národní galerii soubor patnácti Picassových grafik a jeden jeho obraz (Únos Sabinek). Ten spolu s jedním obrazem Légerovým věnoval dokonce anonymně. Když byla v Praze založena Galerie Vincence Kramáře, zasloužil se zde Kahnweiler roku 1965 o vystavení Picassova grafického díla.
Zatímco v první části nynější dvoudílné výstavy mohli návštěvníci spatřit především práce z Picassova modrého a růžového období, zčásti věnované postavám z prostředí cirkusu a motivu harlekýna, druhá část je převážně věnována grafickým tiskům z období rodícího se kubismu. Doplněna je pak díly
z období Picassovy pozdní tvorby až do roku 1968.

Díla se do NG dostala trojím způsobem. Některá byla od Kahnweilera zakoupena československým státem, jiná věnoval Kahnweiler sám a další získal do své sbírky kubismu Vincenc Kramář, jenž je posléze Národní galerii daroval. Nejpozději se do NG dostalo z vystavených prací dílo nazvané Kytara a plynový hořák (kombince kvaše, tuše a uhlové kresby na papíře). Pochází rovněž z Kramářovy sbírky, ale do Národní galerie bylo prodáno až roku 1983.

Rezignace nad perspektivou

V počátcích kubismu, kdy byli Picasso, Braque a další umělci ovlivněni pozdními díly Paula Cézanna, opouštěl Picasso dosavadní kánon výtvarného umění; jeho analyticky rozložené portréty a zátiší, rezignující na perspektivu, jsou zejména výrazně zastoupeny ve stálé expozici. Současná výstava v tomto kontextu představuje například Zátiší s dýmkou jako kresbu uhlem na papíře. Takovéto kresby předjímaly obdobná témata slavných Picassových kubistických olejů.

Mytologické motivy

Z prací Picassova pozdního období zvláště vyniká jedno z děl věnovaných oblíbeným autorovým mytologickým tématům. Je to Agamemnon žádající o Briseovnu (lept z roku 1968, dar D.-H. Kahnweilera). Jiným Picassovým oblíbeným tématem bylo ztvárňování umělce se svým modelem (v posledním období zejména s výrazným erotickým obsahem). Bez erotického náboje je tu toto téma představeno akvatintou a suchou jehlou s názvem Sochař (1965).

V neposlední řadě je zde zastoupeno i Picassem preferované téma býčích zápasů (často jim dodával rovněž erotický náboj). Lze zde vidět černobílou litografii Hlava býka (1948) a zejména Bakchanálie s býkem, barevný linoryt z roku 1959.

Unikátním prvkem je na výstavě Picassova koláž z roku 1914 Zátiší se sklenicí, lahví a hrací kartou, jež naznačuje, jak říká kurátorka Olga Uhrová, „výtvarné úsilí o znovunavázání souvislostí mezi světem výtvarných děl a světem věcí, světem, který byl analytickým kubismem oslaben“.

I když současná výstava je spíše komorní, představuje na vybraných dílech pestrost Picassových grafických technik od suché jehly z kubistického období přes lept a litografii po okouzlení možnostmi barevného linorytu z pozdního období, kdy s grafickými technikami experimentoval, aby se v rozsáhlých cyklech opět vracel k litografii a leptu. Především však o další rozměr obohacuje vzácnou sbírku Picassových děl ve stálé expozici.