Nejsem prckem, pravil jsem, pročež píši slohy

I Josef Škvorecký má na svém kontě podobně půvabný „hříšek“ – soubor text-appealových humoresek Ze života lepší společnosti (1965), které původně psal pro svá vystoupení v pražském divadélku Paravan. Tyto „domácí práce z jazyka českého Josefa Krátkého, žáka obecné školy chlapecké“ sice autorovy velké prózy nejspíš nezastíní, vtip a hravost z nich však nevyprchaly doposud.

Nyní tyto jazykové grotesky vycházejí v produkci Audiostory a Popronu na CD coby „kniha do ucha“ v přednesu Ondřeje Havelky. Soubor se tak vrací ke své původní podobě, pro niž byl psán, tj. k mluvenému slovu. Tak totiž vynikne nejplněji půvab celé věci vystavěné na úsilí o strojeně spisovnou češtinu, tak nejlépe lze vychutnat větnou melodiku, či spíše kakofonii Škvoreckého „slohovek“: „Poté tančili spolu upadnouce na zem a Josef Kopanec vrhl. Jenž poblil nám koberec… Tu započal pan ředitel Hejda hráti, avšak falešně započal.“

 

Výlisek Ze života lepší společnosti by měl být zakázán cizincům, kteří se učí češtinu. Je totiž rukovětí všemožných jazykových přešlapů a faulů, ódou na vyšinutí z větné vazby, přehlídkou nevhodně užitých spojek „avšak“, „pakliže“, „pročež“ i celé palety přechodníků – a v tom tkví nestárnoucí poezie celého podniku. K tomu ještě připočtěme naivně dětský pohled, s nímž se vypravěč, synek záletného prvorepublikového velkoobchodníka a zbožného vlastence, dívá na svět dospělých. A je lhostejné, jestli se jeho z logiky vymknuté písmáctví potýká s erotikou nebo s politikou: „Vratislav Blažej pravil: Můj otec jest fašistou. Jest to strana, která jest pro silnou ruku židů ve státě…“