Vzpomenete si na své fotografické začátky, první foťák, snímky?
Začínal jsem na zrcadlovce mého tatínka, ale to focení na kinofilm nebylo pro mě až tak atraktivní, protože doba mezi pořízením snímku a prohlédnutím byla moc dlouhá. Výsledek nebyl zcela jistý a nedalo se to optimalizovat na místě. Až teprve digitální zrcadlovka, když jsem poznal její možnosti, tak ta mne oslovila. Koupil jsem si první zrcadlovku a pořizování a zpracování snímků mne nadchlo. Propadl jsem kouzlu digitální fotografie.

Jaká byla ta první zrcadlovka?
Pořídil jsem si rovnou fotoaparát vyšší třídy. Fotím s ním dodnes, ale mám už i rychlejší zrcadlovku. A to je i díky tomu, že fotím ve svém zaměstnání docela dynamické scény, kde je potřeba rychlost a sekvenční snímání. Částečně svoji schopnost fotit, kterou mám jako koníčka, využívám i ve své profesi k dokumentačním účelům.

To musí být ale zajímavé zaměstnání.
Pracuji ve firmě, která se zabývá vývojem padákové techniky a k tomu děláme částečně i věci pro armádu. Při zkouškách padáků, vyhození figurín z letadla je potřeba vše detailně zachytit.

Co je před vaším objektivem nejčastěji? Jsou to lidé nebo spíše příroda?
Nejraději fotím přírodu, techniku a sport. U techniky se to dá ještě promyslet, ať už jde o historické vlaky nebo letadla, u sportu je to méně vypočitatelné, ale také lze odvodit, kde bude jak světlo. Příroda, zvířata, to je ovšem výzva. A pokud je to divoká příroda, tak je to naprostá nepředvídatelnost a velmi náročné podmínky. Mnohdy se jdu jen projít a ani foťák nevytáhnu, je to třeba daleko nebo se prostě snímek nepodaří. Někdy nejde záběr opakovat, člověka to mrzí, ale je to výzva zkusit to znovu a jinak. Je to souboj, kdo bude lepší, jestli zvířecí tvor bude rychleji prchat, nebo já rychleji fotit. Beru to tak, že chlapi jsou lovci, nejsem myslivec, ale tohle za lov považuji.

Čtenáři Svitavského deníku se již setkali s vašimi snímky orla, rysa nebo také Airbusu 380. Jsou to fotografie o čekání, nebo dílo náhody?
Fotka orla byla víceméně dílem náhody, kdy jsem šel původně fotit volavku, kterou jsem si monitoroval celou zimu. A znenadání přiletěl orel. Ještě jsem ani neměl připravenou a nastavenou fototechniku na tak dynamickou scénu. Volavka totiž vždycky jen posedávala a šlo vlastně o statickou fotku. Všechno si nastavit, na to nebyl při příletu orla čas. Byla to otázka okamžiku, prostě teď zmáčknout spoušť. A navíc jsem na místě ani netušil, že skutečně přiletěl orel. Viděl jsem velkého dravce a až doma jsem listoval knihou a po půlce dne jsem tipoval, že by mohlo jít opravdu o orla. Kontaktoval jsem Českou ornitologickou společnost, kde mi ze začátku nevěřili. Zaslal jsem jim pár snímků a oni potvrdili, že se jedná o orla skalního. Neměl ani kroužek, byla to zřejmě orlice na potulce z Alp.

Je to vás největší fotografický úlovek?
Ano, je to určitě nejvzácnější snímek. Nevím, jestli se tomu dá říci úlovek, byla to štěstěna, že jsme se tam potkali – orel, já a foťák. Úlovek je v mé představě jít něco systematicky lovit. To tady nebylo. Šlo o scénu, která mi byla nabídnuta a měl jsem štěstí, že jsem nezaváhal a zmáčkl spoušť.

Zažil jste více takových pěkných náhod?
Největší náhodu jsem zažil v říši lidí, kdy jsem byl na dovolené s rodinou v Českém Krumlově a stál tam na ulici kluk s holkou. Začal jsem je fotit a oni začali pózovat. Patrně si mě spletli s fotografem, který je měl doopravdy nějak nafotit.

Kromě toho, že do Jevíčka létá orel skalní, tak jste nad městem zachytil taky největší letadlo světa Airbus 380.
Ještě před Airbusem jsem zachytil přílet amerického prezidenta Baracka Obamy na Ruzyni. Díval jsem se, jak se tyhle věci fotí. Byla to výjimečná možnost. Pak jsem četl článek o letadle Airbus, že v České republice nikde nebylo. V diskuzi na internetu jsem pochopil, že skutečně létá přes Českou republiku. Byly tam i nějaké návody, jak se to dá zjistit. Nastudoval jsem je a vyčetl, že nám vlastně létá přímo nad hlavou ve dvanácti kilometrech. Několikrát jsem ho zkusil fotit, našel jsem ho ve správném čase a světle a fotky dopadly docela dobře. Až budu mít objektiv, který bych si opravdu přál, tak bude vidět, že u druhého okénka zprava je letuška, co má modré oči (smích).

To musí být zážitek fotit takový technický skvost nad Jevíčkem.
Vyšlo to v několika světelných podmínkách. Je to fascinující. Opravdu ta obrovská technická masa, jak se sune po té obloze… Mám nafocené i největší dopravní letadlo, ale ta fotka nevyšla dobře. Bylo to, když vezli vrtulníky z mise do Přerova.

Když jste fotografoval přílet amerického prezidenta, dostal jste se až mezi novináře, nebo to bylo focení jen z dálky?
Novináři jsou u haly, ale kdo se zajímá o techniku, tak stojí za plotem z opačné strany, kde letadlo dosedá na zem. U focení na velké vzdálenosti je trochu problém, když je teplo, tak se tetelí vzduch a maže to obraz.

Vy ale také jezdíte fotit přírodu do zahraničí. Takhle jste fotil v Německu třeba rysa.
Focení rysa v Bavorském lese byla zase náhoda, kdy jsem přemýšlel o nějakém trávení dovolené. Možností byla Šumava a také Bavorský les v Německu. Rozhodl jsem se pro německou stranu. Rys je tam ikonou národního parku. Je to taková kočička. Jsou tam i vlci, ale ti už vypadají agresivněji.

Jezdíte na více takových dovolených, že se sbalíte a jedete někam na týden fotit?
Ne, ne. Ale moje touha je vyjet fotit do Afriky. Nejdříve bych si ale chtěl v rámci možností něco nacvičit tady a až si řeknu, tohle už umím, tak by bylo focení v Africe zajímavé. Není to dneska nijak nedostupný sen. Existuje řada agentur, které to pořádají.

Takže ideální dovolená v džípu v Africe?
Možná ne ideální, ale každopádně zajímavá. Lidi dneska jezdí na dovolenou všude možně. Ležení u moře je ale dobré tak dva dny.

Fotografové vždycky říkají, že by chtěli fotit papeže, prezidenta, slavné osobnosti. To vás neláká?
Přiznám se, že mě to až tak nebere. Na Obamovi pro mě byl zajímavější ten Air Force One. To je technický skvost. Byl jsem se podívat v Praze na Czech Press Photo, zvítězily snímky slavných lidí, taky fotky z demonstrací na severu Čech. Uspěli profesionální novináři z médií.

Vaše fotografie jsou vážně moc dobré. Nenapadlo vás otevřít si svůj ateliér, živit se focením?
Profesně mě to neláká. Být fotografem v dnešní době je docela složité, protože spousta lidí docela solidně fotí a navíc nerozlišují dobré a špatné snímky. Vidím mladé lidi, včetně mých synů, kteří fotí mobilním telefonem a ten snímek považují za dobrý. Technika je dneska pro lidi dostupná a hned vidí výsledek. Dříve se svatba bez profesionálního fotografa neobešla, ale dneska je to už jinak.

Zúčastnil jste se nějaké fotografické soutěže?
Je to výzva. Přiznám se, že jsem zaslal fotky na Czech Press Photo 2010, ale neuspěl jsem. Jsou tam zajímavé žánry, teď to byl hodně Václav Havel, události v severních Čechách, živelné katastrofy a revoluce ve světě. Je to ale pasované na reportéry z médií. Hodně dneska váhám, která fotka je dobrá a která ne. Někdy mi přijde, že na fotkách se dneska objevuje až přespříliš umění. Občas si říkám, že je to dané asi historicky, kdy rychlosti fotoaparátů nebyly až tak dobré a dlouhým časem z toho vznikla umělecká fotografie. Ale nyní je technika dostupná a dá se pořídit ostrá fotografie, u přírody snad ani jiná než ostrá být nemůže.

Jak vypadá váš fotoarchiv? Určitě je plný pojmenovaných složek…
Je to jedno velké rejdové pole rozložené přes pět disků. Snažím se rovnat snímky do složek, ale moc se mi to nedaří. Procházím ho pozpátku a promazávám. Je to úděsná práce, kterou nemám rád, ale je to potřeba.

Kolik fotek nyní archiv čítá?
Přesně to nevím, ale budou to desetitisíce fotek v elektronické podobě. Papírových mám jenom pár.

Fotíte každý den?
To ne. Ale když jdu fotit zvířata, vše beru na sekvenci a foťák udělá deset snímků za vteřinu. Přijdu domů a mám pět až šest stovek fotek, které musím přebrat. A opravdu dobrých je tak deset.

Přemýšlíte dlouho, než zmáčknete na klávesnici Delete?
Dříve jsem s tím měl větší problém, dneska už začínám být odvážnější. Když nevidím na fotce kresbu, tak ji mažu.

Hejkal. To je oděv vojáků pro maskování v přírodě. Pro fotografy není zase tak obvyklý, ale vy ho také oblékáte.
Oblékám ho tam, kde už vím, že nikoho nepotkám, protože bych nerad někomu způsobil duševní újmu. Zvířata mě v tomto přestrojení hůře identifikují a úniková vzdálenost se zkracuje, takže se k nim dostanu opravdu blízko. Ale docela mě stresuje to, že by mě mohl někdo potkat. Naposledy jsem v hejkalovi fotil asi před dvěma týdny u Arnoštova.

Když fotíte takhle hodně v přírodě, dostal jste se do situace, že jste měl strach?
Ano, ocitl jsem se v situaci, že jsem potkal v lese u Jevíčka divoká prasata. Kolem mě prošla bachyně s mladými. Když jsem si myslel, že nebezpečí pominulo, objevil se kanec. Neváhal jsem a rychle místo opustil. Nebyl čas na hrdinství.

ŘEKL O SOBĚ

„Ve fotografii nemám vyhraněný styl ani témata. Nepreferuji abstrakci a umění, mám rád technicky dokonalé a vizuálně čisté fotografie čitelné pro každého. Fotografování je pro mne výzvou, stavím si cíle a snažím se jich dosáhnout. Baví mne fotit to, co je nějak technicky obtížné. A tím je třeba sport díky pohyblivým objektům, ale především živá příroda, která k obtížnosti přidává ještě nepředvídatelnost, většinou špatné světelné podmínky, ale také požadavky na taktiku a důkladné znalosti o fotografovaných objektech.“