R.E.M. šlápli na plyn

Po čtyři roky starém albu Around The Sun, o němž i ti nejmírnější kritici tvrdí, že ho mají v poličce jen do počtu, už nad touto nezařaditelnou partou z Athens v americkém státu Georgia leckdo lámal hůl. R.E.M. si skutečně „prošli hlubokým lesem“, jak zpívá Nohavica, a cestu ven z něj našli doslova pět minut před dvanáctou.

Ale ten návrat je velkolepý! Nové cédéčko trvá pouhých 35 minut, takže nemůže zevšednět, i kdyby chtělo. A skupina, kterou na něm slyšíme, to nejsou ti deprimovaní a sami sebou otrávení baladici z konce 90. let, kteří se při natáčení svého prvního „úpadkového“ alba Up málem rozpadli. Současní R.E.M. mnohem více evokují šťastný okamžik, kdy se tvůrci popových megahitů Losing My Religion, Shiny Happy People a Everybody Hurts k velkému překvapení svých věrných vrátili k syrovému punkrocku, s nímž začínali.

Nečekaně tvrdé album Monster z roku 1994 a po něm experimentální deska New Adventures In Hi-Fi s Patti Smith coby vokalistkou – to byly časy! CD Accelerate na ně plynně navazuje, jako by ona neúspěšná dekáda mezitím vůbec neproběhla. Už od prvního tónu je jasné, že se R.E.M. nezastaví, dokud jim nedojde dech nebo dokud jim někdo nevypojí šňůru z komba. Producent Jacknife Lee, kterého oslovili na doporučení Edge ze skupiny U2, se je překvapivě nepokusil nijak usměrnit, pouze je donutil, aby písničky nahráli „jedním vrzem“. „Strávili jsme ve studiu méně času než za posledních 20 let,“ diví se ještě teď zpěvák a textař skupiny Michael Stipe.

Charismatickému frontmanovi však časový pres vysloveně prospěl. „Pod tlakem se mi dělá líp, a kluci to moc dobře vědí,“ přiznává autor veršů, z nichž můžeme donekonečna sloupávat další a další vrstvy jako z cibule. Práci mu tentokrát usnadnil i stav země, ve které žije. „Když se říše řítí do záchodové mísy, je snadné psát skvělé, naštvané písničky!“ říká s hořkým úsměvem, s nímž asi nazpíval i úvodní slova tíživé skladby Houston: „Nezabije-li mne smršť, tak vláda určitě.“ Razance alba Accelerate odpovídá tvrdosti semknutých čelistí prezidenta Bushe, melodie na něm jsou jasné jako měsíc nad mešitou v Pákistánu a texty na posluchače útočí s přesností řízené střely. „Dneska je nový den a kafe má sílu,“ plíží se Stipeův chraplavý hlas zákoutími naší mysli a nezvratně ji intoxikuje.

Pětinohý pes

R.E.M. si nové písničky nejdřív vyzkoušeli naživo před dublinským publikem, a teprve pak se vrhli do víru nahrávacího kolotoče. A byl to kolotoč řetízkový, neboť natáčení s Jacknifem Lee trvalo pouhé tři týdny a probíhalo ve třech různých městech. Muzikanty pohánělo vědomí, že už nemají další šanci a pokud se jim nová deska nepovede, skončí (alespoň ve svých očích) na smetišti hudebních dějin. Když však album vzápětí po svém vydání vyhouplo na nejvyšší příčky žebříčků v Anglii, Kanadě a koneckonců i v České republice, kdysi kultovní kapela pochopila, že je zpátky ve hře.

Už se necítí jako „třínohý pes“ (jak poznamenal Michael Stipe po onemocnění a následném odchodu bubeníka Billa Berryho v roce 1997). V současnosti má dokonce jednu nohu navíc, jelikož nynější koncertní společníci zbylé trojice, doprovodný kytarista Scott McCaughey a někdejší bubeník Ministry Bill Rieflin, se na aktuálním CD definitivně etablovali jako nedílná součást nových R.E.M. Spolu se zvonivým D Dur kytaristy Petera Bucka a naléhavými sbory baskytaristy a vokalisty Mikea Millse se jim podařilo přivést na svět věru impozantní hudební kolos, jenž hned tak někdo neumlčí a který bude možná jednou vzýván více než původní sestava.

Ostatně, už brzy se o jeho síle budou moci přesvědčit i čeští diváci. 17. srpna totiž rozjetý vlak jménem R.E.M. prorazí brány stadionu pražské Slavie.