Divadelní recenze

Tento symbol katolictví a smrti se tak prolíná celou inscenací a nakonec dominuje prázdnému jevišti jako pomník obětem předsudků uzavřené společnosti. Blikavé světlo z něj padá do prvních řad a poté pomalu přejíždí celým hledištěm. Jednoduchý, ale působivý apel na nás, kteří bychom podobným příběhům neměli jen přihlížet z pohodlí svého křesla.

Režie Petra Kracika koresponduje s ojediněle vyváženými hereckými výkony všech protagonistů. Dramatu Gabriely Preissové mnoho nepřidává, ani ho příliš nemodernizuje. Naopak těží ze hry samé, která přes veškeré změny ve společnosti zůstává stále aktuální v tématu a přitažlivá ve zpracování. Důsledný realismus v kostýmech a rekvizitách jen umocňuje dojem, že postavy ve strnulém prostředí malé vesnice nemohou svobodně dýchat. Lidové tance a hlavně písně v inscenaci neslouží jen pro dokreslení prostředí a nálady. Mnohdy vyjadřují hlavní citové hnutí postav, které zpívají o svém zoufalství a smutku.

V roli vzdorovité Evy exceluje půvabná Jitka Čvančarová. Hraje přirozeně a bez patosu, přesto velmi procítěně a samozřejmě. Nářečí zvládá zcela bez problémů, po jevišti se pohybuje tu dynamicky, tu křehce, a pohrává si tak s nuancemi své postavy. Její zklamání se vyplavuje na povrch v teskných písních, ve kterých Čvančarová prokazuje svůj muzikální talent. Vedle energické Evy je Mánek spíše slaboch. Petr Štěpán ho nehraje jako venkovského hejska, který si s Evou jen hraje, ale jako opravdově zamilovaného mladíka, který nedokáže vzdorovat okolí. Ve výsledku je to stejný zoufalec jako kulhavý Samko (Rostislav Čtvrtlík). Inscenace ale nestojí a nepadá s výkony několika vyvolených, nýbrž je výjimečnou souhrou všech postav.

Gabriela Preissová: Gazdina roba, režie: Petr Kracik, scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Zita Miklošová a Lucie Morávková, dramaturgie: Ladislav Stýblo. Premiéry 19. a 21. 5., Divadlo pod Palmovkou.