Fenomenální kytaristka a „alternativní“ písničkářka Dáša Voňková rozhodně netrpí nadprodukcí. Když už něco vydá, jde o událost. Na čtvrté řadové album nazvané Slunci ležím v rukou se čekalo jedenáct let.

Pro toho, kdo průběžně nesleduje vývoj paní Voňkové na koncertech, může být nová nahrávka překvapením. Svérázná hudebnice a skladatelka se s lehkým srdcem vzdala části svých vynálezů. Ty tam jsou nezvyklé hráčské techniky a hříčky s ozvěnami a zpožďovači, kterými se Voňková úspěšně snažila rozehrát v jediné kytaře celý orchestr. Kytara se opět mění na doprovodný nástroj. Členité, dramatické hudební věty a rozsáhlé kompozice nahradila tradičněji pojatá písnička. Místo syrových, vypjatých momentů poklid, útěšnost a pokora. Kytaru jako plnohodnotný partner doplňuje uhlazující i jazzující klavír Zdeňka Zdeňka, známého z kapely Naima a hraní pro Hanu Hegerovou či Vlastu Průchovou.

Na první poslech by se mohlo zdát, že Voňková opustila to nejosobitější a nejzajímavější a pouze udělala krok zpět ke svým folkovým začátkům. Jenže samotné písně jsou natolik nosné, že to vůbec nevadí. Z folklorně-ohlasových melodií i textů vyzařuje nakažlivá radost i konejšivý klid. Jako příklad poslouží píseň Háje, plná dávných pohanských ozvěn a věčného údivu nad silou přírody. Prolínání zpěvu se „severskými“ pěveckými technikami naznačí duchovní spřízněnost Voňkové třeba se sámijskou šamankou Mari Boine.

Memento bez patosu

Texty a nálady písní se často odvíjejí od jmen stromů (skladby Jívy, Břízy, Višeň…) a dodávají albu pocit návaznosti, koncepčnosti. Převládající přírodní lyrice, ohlasům lidových motivů a pozitivním asociacím se vymyká protirasistická a protinacistická píseň Ester a Géza, memento podané bez patosu a moralizování, ale s nekonečným smutkem. Z druhé teskné písně Oliva, pojednávající o nemoci a umírání někoho blízkého a také o smíření člověka se sebou samým, však cítíte spíš naději a sílu než beznaděj. Obě skladby patří k vrcholům alba.

Hudba Dáši Voňkové zůstává čirým pramínkem originality, deska Slunci ležím v rukou daleko přesahuje hranice domácí „folkové“ scény. (Pokud vůbec lze paní Voňkovou někam řadit, neboť folkovou nálepku si nese spíše díky dávnému členství v písničkářském sdružení Šafrán než kvůli pozdější tvorbě.) Neměla by utéct nikomu, kdo hledá v písních opravdovost, nadčasovou platnost a hloubku.

Dáša Voňková a Zdeněk Zdeněk: Slunci ležím v rukou
Indies Happy Trails,
12 stop, 44:44 minut

Tomáš S. Polívka