A tak, i když slavnými Saudkovými obrazy nahých žen, dětí a mužů prokládá vyprávění zúčastněných, soustředí se hlavně na jeho osobu. Témata režisérových otázek se pak vydala až do bulvárních sfér, protože film se, ač jen letmo, zaobírá i sebevraždou Saudkovy druhé ženy, heroinovou závislostí jeho dcery, vztahem se Sárou Saudkovou, která nyní rodí děti jeho synovi Samuelovi…
Dokumentární kamera sice pronikla do světa intimity, kam ještě žádný fil- mař dovolený vstup neměl, ovšem někdy se můžete cítit, že takhle blízko být ani nemusíte. Protože ani fakt, že víte víc podrobností ze Saudkova života, pořád neznamená, že víte víc o němsamém. Kontroverzní umělec Saudek, který ve Francii dostal rytířský řád, ale v Česku nevisí v Národní galerii, a jeho nekonvenční povaha se ukazuje nad síly autora filmu, který před fotografem udržuje vzdálenost z uctivého respektu. Saudek se dobře poslouchá, uvažuje zajímavě, ať už mluví o svém díle nebo o svých ženách. Ale pořád působí, že hraje. Zika sice zachytil i okamžiky samoty nebo strachu, tyhle chvíle jsou ale unikavé stejně jako pravda o povaze zpovídaného. Zikovi se víc daří dokument po formální stránce, která se snaží být podobně umělecky netradiční jako Saudek. Obraz tak vytvářejí tři kamery, barevná a filmová, která podává faktické informace, černobílá, do níž se obraz přepíná, když se chce zabývat nitrem, a ruční kamera, která má naznačovat ony exkluzivní intimní chvíle.
Dokumentaristická nutnost, princip mluvících hlav, režisér často ozvláštňuje střídáním prostředí i tím, že své respondenty nenutí dívat se do kamery. Sám Zika svůj snímek vidí jako pravděpodobný obraz pravdy, která je nevyslovená i nevyslovitelná. Jeho film je tak jakýmsi impresionistickým dokumentem, který přes fakta, jež nabízí, funguje hlavně na pocitové úrovni. Nakonec se proto každý sám musí rozhodnout, jak daleko dokázal prohlédnout za odehrávané drama Saudkova života a co nového a důležitého se o Sadukovi díky tomu dozvěděl. Stejně jako se každý sám rozhoduje, zda se mu líbí